Hmota, śakti a májá

Hmota, śakti a májá

 

 

Napsal a zpracoval: Rasa Ravi © 1995, 2006. verze:
2.0
31-VII-2006
Hlavní část textu se nachází v knize USRHS-PHA: Úvod do metafyziky a esoteriky Indie, kapitola 4.7
Knižní edice: Nakl. Vadžrajóginí © 1995 (kniha je vyprodaná).
Kniha má vlastní rozsáhlou bibliografii, která je, jako součást celkové použité literatury, uvedena v sekci Bibliografie. Knižní edici odpovídá verze 1.0

Nejvyšší Skutečno je púrna čili Celistvé. Je nekonečnou zásobárnou Energie a v konkrétních projevech se jeví jako univerzum. Fyzikálně hrubá hmota je hlavním předmětem vnímání konečného pozorovatele a utváří pojem život s omezenou platností. Hmota jako objekt nemá od konečného vnímatele, od subjektu, oddělenou existenci. Každá zdánlivě ohraničená věc, objekt nebo subjekt, je projevem svrchované Energie (Śakti).

Hmota je tak, podobně jako veškerý objekt i interakce vzniklé po stvoření, určitou manifestací svrchované metafyzické Energie-Síly, Maháśakti, Velké Śakti. Hmota je realitvně věčná (pokud existuje univerzum jako expandující projev Śakti), má ale dvě stránky věčnosti, semeno a ovoce. Indická koncepce hmoty na jedné straně říká, že hmota je „něco“, tedy existující, na straně druhé připouští, že hmota může být i „nic“, tedy ne pouhé absolutní nic, ale nic jako nevnímatelné něco; resp. jako spojení určitých kvalit, jež samostatně vystupují jako existující jevy, ale dohromady tvoří výmaz věcí z univerzálního pole vnímatelné existence. Matematicky by se to dalo vyjádřit sečtením určitých hodnot, jejichž výsledkem bude nula; samotné hodnoty jsou ale reálné, nula jako taková naopak postrádá reálnost. Metafyzicky jde např. o spojení adršty a karmy, jejichž „součet“ je relativní nic (nikoliv absolutní nic, což je všetranscendující Śiva) neboli neprojevená Śakti. Adršta je v tomto případě semeno a karma ovoce. Zde je nutno poznamenat, že adršta není daná příčina určité karmy jako důsledku. Příčina každé karmy je jiná předešlá karma, nikoliv adršta.

Vědomí má také své semeno i ovoce. Jako ovoce je ohraničeným lidským vědomím (čitta) operujícím na duální bázi. Toto vědomí potřebuje hmotu a všechny její možné formy pro objektivizaci své činnosti čili k možnosti ustanovení a vnímání objektů jako takových. Semeno vědomí je Śakti, jež je totožná s neohraničeným neduálním Vědomím (čit). Ještě přesněji to rozvádí kašmírská tantrajóga, která učí, že je-li Zkušenost absolutního Vědomí na straně Śakti, jedná se o čiti (tento výraz je skoro totéž, co čit, je ale ženského rodu a je zde zvýrazněna neduální stránka Śakti).

Absolutně všezahrnující celistvé Já (púrnáham) je mystická zkušenost Celku (púrna), ve kterém není oddělenosti subjektu a objektu. Naopak je zkušenost ohraničeného jáství (aham) odděleností vnímatele-subjektu od svých objektů čili hmoty a jejích interakcí, jež nepoznává jako sama sebe, tudíž je ohraničeně a dualisticky poznává a vnímá skrze mysl a její přidružený karmicky podmíněný psychický aparát.



Někteří dogmatičtí myslitelé považují hmotu za původce zla a jiní zase za neskutečnou entitu, iluzi postrádající existenci. S těmito názory se tantrismus neztotožňuje. Hmota je skutečná, je formou a matricí božské Śakti, skutečné svrchované metafyzické Síly tvořící Jednotu s absolutně věčnou Realitou (Śiva). Zlo nemůže pramenit z hmoty. Zlo je vždy subjektivní kvalita uvažující mysli (manas) a ne nějaká ryzí démonická síla, potažmo satan. Náboženství, která neznají karmu a vyšší řád (rta, tattvy) chodu vesmíru, nedokáží dostatečně vysvětlit zlo a temnou stránku bytostí. Pro lidi s jednoduchou inteligencí je tak deklarován jakýsi souboj mezi dobrem a zlem. Jógin však dobře ví, že tato úroveň (bhuvana) boje protipólů je úroveň duchovního srdce (hrdaja), kde dochází k sjednocení hodnot i protihodnot. Proto je duchovní srdce rovněž první vědomou mystickou rovinou, kde lze zřít Jednotu všeho. Jógin pokračuje dál... Ačkoliv démonické bytosti jak v lidském, tak i v nelidském (asurovském) těle rozhodně existují, jejich zloba je vždy subjektivní odpovědí na aktuální karmu. Nejsou tedy služebníky nějakého Lucifera, ačkoliv v relativní a dočasné karmické rovině to může být pravdou, podobně jako když je člověk dočasně „služebníkem“ svých špatných vlastností či oddaným zlovolnému světskému diktátu-diktátorovi. Indické nauky učí, že z nevědomosti (avidjá) vzniká špatná karma a zlo je jen jednou její formou projevu. Proto význam zla souvisí s dualistickým, tudíž od Jednoty odděleným chápáním stavu věcí. Vedle svrchované Jednoty překračující veškeré protipóly a možnosti myšlení tak nemůže být ustanoveno žádné „božské“ Zlo jako protihráč „se stejnými privilegiemi“.

A proč není hmota iluzí? Hmota je skutečná, protože relativně existuje nezávisle na lidském vnímání (tuto nezávislost některé filozofické školy, převážně buddhistické, popírají). Tuto nezávislost však musíme chápat relativně, protože nám svou podobu hmota ukazuje skrze naši schopnost smyslového vnímání porozumění. Tato skutečnost je oným ovocem, jež lze chápat i vnímat a jež je „deformovanou“ skutečností semene. Tato skutečnost jako ovoce hmoty tak může být jiná než její semeno, ne však absolutně, pouze z imaginárního hlediska pozorovatele (který se nachází na straně ovoce). Absolutně vzato jsou obě skutečnosti, semeno i ovoce, pouhou kosmickou vibrací (spanda) jediné svrchované Śakti.

Hmota není pouhým výtvorem lidské mysli. Dematerializace znamená redukci hrubé, tzv. hmatatelné hmoty do bodů napětí. Hmota tedy není iluze ani klam. Iluze jako filozofický pojem je chybná interpretace védántského i tantrického výrazu májá. V advaita védántě lze najít iluzi příbuzný výraz: zázrak (mrgatršná), který se používá pro vyjádření vztahu ke skutečnosti svrchovaného Brahmana při porovnávání s měnícím se vesmírem. Slovo májá pochází z kmene „má“ – změřit. Májá je tedy síla, kterou se věci měří, vyměřují. Je tedy principem, který vytváří, dává věcem jejich následný tvar. Tento proces není iluzí, tj. něčím, co se nám jeví jen „jakoby“. To, co je předmětem zkušenosti pro konečného pozorovatele, nemůže být iluzí. Iluze je prátibhásika sattá neboli něco existující jen ve vlastním projevu. Poznamenáváme, že védánta nemluví ani o této iluzi jako o formě neskutečnosti, ale o formě sattá čili možné existence-bytí. Znamená to, že je skutečná, pokud trvá (v naši představě).

Podle indického pohledu je hrubý vnímatelný vesmír dualitou protipólů jako např. dobra a zla, radosti a smutku apod., které jsou samy o sobě relativní (tj. ne absolutní jako v křesťanství, kde Zlo-Satan vystupuje jako soupeř Dobra-Boha). Relativnost rovněž znamená, že to nejsou principy někým či něčím určené, s „pevnými pravidly“, ale pouhé vibrace (spanda) kosmu, které konečný vnímatel (člověk) chápe buď tak či onak. Kategorizace jevů vzniká na straně vnímatele. Neexistuje naprosto dobrá nebo zlá věc. Svět je světem protipólů, kde dominuje dualita nejen jevů samotných, ale vztahu vnímatele k vnímanému (subjekt-objekt). Ti, kteří se touží osvobodit z této duality, hledají vykoupení. Toto osvobození není „únikem“ z hmoty, ale Poznáním, co hmota doopravdy je, že hmota má stejné místo ve vesmíru jako např. lidská inteligence. Toto je důležité. Jednoduchá náboženství nás vedou k tomu, abychom se od zla a hmoty odpoutali a směřovali k dobru a světlu. Vybrané školy indické filozofie naopak učí, že skutečnou Pravdou je pochopení a realizování obou stran, jako jakýchsi protipólů v kompetenci máji. Jen jejich sjednocením lze dospět ke skutečnému Cíli.



Co se týká hmoty, njája-vaiśéšika souhlasí se západní vědou, že hmotu pokládá za skutečnost nezávislou na vnímání. Západní věda rozlišuje mezi primárními a sekundárními kvalitami. Primární kvality považuje za skutečné a vlastní hmotě, např. elementy hmoty jako (zjednodušeně) proton a elektron. Sekundární kvality pak považuje za následky vytvořené na vnímajícím subjektu primárními kvalitami. (Je to pouze obecný názor; kvantová teorie mnoho bodů klasické fyziky bod za bodem převrací.) Podle njája-vaiśéšiky guny, karmy a jejich vztahy (interakce) existují ve věcech samotných, tedy podobně jako primární kvality západní vědy. Ale např. živel země (prthiví), hmota současně stimulující i smysl čichu u vnímatele této hmoty, obsahuje čtrnáct kvalit (guna). Tyto kvality proto obsahují i sekundární kvality vědy. Názory ani jedné z indických filozofických soustav nejsou západní vědou uznávány za vědecké, a samozřejmě ani nemohou, protože nepoužívají vědecké metody a postupy. Přesto se v mnohém (na filozofické úrovni) podobají kvantové fyzice, která se již jako taková dotýká úrovně metafyzické i ontologické.

Je zdokumentovanou zajímavostí, že Indové vynalezli decimální soustavu a její tvar číslic včetně nuly již před asi 1000 lety před n.l. (Arabové tyto znalosti pouze zprostředkovali do Evropy), a rovněž asi 700 let před n.l. věděli, že Země je kulatá, otáčí se nejen kolem Slunce, ale i kolem své osy, nebo že v Śulva-sútře již před Pythagorem byly známé „jeho“ matematické věty... Proč ale tyto znalosti nepadly na úrodnou půdu v Indii a nevedly ke zrodu skutečné vědy, těžko říci.

Indické darśany považují věci za takové, jak se nám jeví. Kvality, primární či sekundární, jsou obsaženy ve věcech samotných. Darśany jsou v epistemologickém smyslu realistické, jejich pohled se ale dotýká metafyziky a ne fyziky. Občas se zdá neuvěřitelné, kam až tyto indické nauky často v popisu hmoty došly, přestože nejsou indické darśany vědní disciplínou; alespoň ne v takové striktní rovině, jak je chápána západní vědou samotnou.

mkhja-jóga je metafyzicky realistická zdůrazňováním skutečnosti mysli a hmoty v obou formách, v hrubé i jemné. Obě formy jsou formy (vikrti) jediné přírody (prakrti). V monistické védántě je jak mysl, tak i hmota skutečná; jsou ale jen formami Toho, čím ani jedna z nich ve své omezené podstatě nejsou a nemohou ani být. Tato poslední Skutečnost je bezrozumová (amanas). (Zde se nedotýkáme systémů, které považují hmotu za subjektivní výtvor mysli.)

Hmota (bhúta) a energie pohybu (karma) jsou dvěmi aspekty velké Síly (Maháśakti). Hmota je podobou Śakti. Podstatou všech věcí je vrozený dynamismus, který je ve svém příčinném smyslu svrchovaná Síla-Vůle (Pará Iččhá Śakti). Ve smyslu následku je psychická (Mánasa Śakti), vitální (Prána Śakti) a fyzická (Bhúta Śakti) Síla v manifestaci této svrchované Vůle. Hmota (včetně „nehmotné“ energie) je výplní prostoru. Tento prostor se považuje za primární substanci a je jakýmsi éterem či polem, ve kterém se materiální svět nachází. Mysl je centrem bodů napětí čili subjektivním centrem objektivních aktivit.

Podle njája-vaiśéšiky jsou nejmenšími prvky hmoty paramánu, svrchovaně nejmenší (parama) částice (anu). Paramánu jsou bez jakékoliv veličiny či rozměru. Nejsou to tedy atomy západní vědy, protože atom má nepatrnou velikost i rozměry. Paramánu jsou nezávislé na individuální zkušenosti a existují absolutně. Narozdíl od paramánu tanmátry sámkhja-jógy a védánty nejsou absolutně objektivní skutečností. Tanmátry jsou zde odvozeny od mentálních funkcí (buddhivjápára), tj. jsou částečně závislé na možnosti vnímání, ale ne zas úplně absolutně. Tanmátry jsou subjektivním vyjádřením kosmického dění a mají platnost i bez vnímatele, ačkoliv jen na teoretické rovině. Proto lze prohlásit, že i tanmátry jsou vlastně nezávislé na mentálních procesech – a to ve smyslu kosmického procesu máji. Mohou tedy být nezávislé na individuálních zkušenostech.

Podle njája-vaiśéšiky je hmota jako taková ve své jemné formě věčná. Tento názor lze vyjádřit termínem metafyzický realismus. Sámkhja-jóga je považována za určitou formu materialismu, idealismu a psycho-dynamismu. Max Müller říká: „Není to ani materialismus ani idealismus, protože mysl a hmota jsou fenomenálně od sebe odlišné a mají svůj konečný základ v prakrti. Prakrti je jejich konečným zdrojem.“ Védántu můžeme považovat za systém idealistický, ale ne v západním slova smyslu idealismu.

V njája-vaiśéšice je hmota v hrubé formě pomíjející a v jemné formě věčná. Není zde vrozeného dynamismu. V sámkhja-józe hrubá i jemná hmota je pomíjející a dynamická. Zde je hmota věčná jen v tom smyslu, že při rozpuštění vesmíru se nachází v potenciální formě základní substance tvořící přírodu (prakrti), ze které se vyvíjí. Ve védántě je hmota ustanovena jako potenciální tendence v Bytí, která se projeví pomocí srchované Vůle. Z transcendentálního hlediska neexistuje žádná aktuální manifestace, ale pouze neměnící se nejvyšší Vědomí čili Svrchovanost sama.

Védántisté učí, že zkušenost Brahmana je zakrývána závojem nevědomosti (adžňána, avidjá) člověka. Tato „nevědomost“ je většinou špatně pochopena, protože vyjadřuje vědomost – vědomost světa světské zkušenosti. Śiva-sútra (I.2) říká: „Džňánam bandhah, tj. (ohraničená) vědomost poutá.“ To, co je zde vědomostí, v jiném smyslu je nevědomostí, protože je to právě ta vědomost jako stupeň zkušenosti, která je nevědomostí čisté duchovní Zkušenosti.



Předpokládáme, že základ hmoty je určité kontinuum (vibhu, vjápaka). Toto kontinuum, které popíšeme jako pole, vákuum, prostor, plénum či éter, má dvě formy: statickou a dynamickou. Statická forma je prostor a dynamická čas. Obě formy jsou formami substance-energie, jejichž konečný Zdroj je svrchované Vědomí (čit). V kontinuu se nacházejí různé nesouvisející oddělené sekce. Tyto sekce se mohou redukovat až do bodů (bindu). Kontinuum rozdělené na nesouvisející části, jež jsou centry či body, chápeme a poznáváme v jejich konečností. Tento ohraničující akt konečnosti je prací májá-śakti, kvůli které se neohraničené vnímá jako ohraničené. Dále tato centra či body vždy mají mezi sebou určité vztahy neboli napětí a jsou tak vzájemně uvězněny Jsou členy celého univerzálního napěťového systému; tvoří ho.

Veškerá energie je Vědomí (čit-śakti). Tato energie má dvě formy: agenta, který vykonává práci, a nástroje, jimiž se tato práce uskutečňuje, včetně samotného materiálu, na kterém se práce odehrává. Energie jako agent (kartá) je technicky nazývána čit-śakti a energie jako nástroj a materiál (kárana a upádána) májá-śakti. V každé formě se existence energie, buď cítící či „necítící“, buď živé nebo „neživé“, projeví v obou formách. Znamená to, že čit-śakti jako agent se musí nacházet i v atomu hmoty. Atom není jako biliárová koule (obrazně), kterou se pohybuje zvenčí. Má vlastní původní spontaneitu (jak tomu učí śaktismus). Má domácí ekonomii infra-atomické energie, která je kontrolována. Západní věda také říká, že uvnitř atomu je ukryta obrovská energie a subčástice se pohybují podle určitého řádu.

Západní vědci jdou externí cestou zkoumání, tj. pomocí vnějších pomůcek či nástrojů-přístrojů. Východní „vědci“ jdou interní cestou, tj. položením se do Podstaty otázky a předmětu zkoumání. V současnosti nám kvantová fyzika poukazuje např. na určité subčástice, které mění své vztahy či vlastnosti závisle na způsobu pozorování vědcem, který tyto částice zkoumá. Když vědec volí jinou cestu pozorování, tatáž částice reaguje už jinak. Tento příklad ukazuje, že externí přístup vědce do určité míry může být správný, ale když chce vědět víc, nemůže být jako pozorovatel něčím jiným a jinde než pozorovaná věc. Pokud vědec mění své externí přístroje pozorování, pozorovaná věc se mění, tzn. že májá-śakti reaguje určitým způsobem v závislosti na pozorovateli-vědci. Když danou věc chce opravdu poznat, musí se jí stát. V této jednotě pak již nejsou externí přístupy, protože není zde rozdílu mezi interním a externím. Tato věda je nejvyšší. V Indii tuto „vědu“ obecně nazývají jógou.



Čit-śakti energie prvku H je více zakrývaná než je tomu u „živé“ látky C-H-N-O. Ale stále je to tatáž energie. V unitárním systému existence je dokonalé bratrství mezi člověkem a částicí hmoty. Co je v člověku, skutečně je i v hmotě. Všechny stupně existence se projevují určitou činností (karma), potěšením (bhóga) a snahou o osvobození se z ohraničenosti (apavarga) skrze postup či pokrok (abhjudaja) v evoluci Bytí na stupeň člověka, a z úrovně člověka přes různé vyšší stupně bytostí k absolutnímu Bohu.

Ohledně hmoty, podle učení védánty, můžeme konstatovat následující:


— To něco, co působí na naše smysly a vytváří vjem hmoty, tak jak ji poznáváme, je čit-substance-energie (śakti).
— Hmota je esenciálně dynamická. Tato dynamika pracuje věčně a proto nemůžeme určit její dynamický charakter v žádném čase. Tato dynamika vytváří činnost, čímž se kvalifikuje jako energie. Zákony práce (karma) jsou zákony energie. To, že kyslíková molekula je kyslíkem, je determinováno její karmou. Všechno mění svou podobu, všechno pomalu transmutuje. Je to dané karmou.
— Hmota je materiální energie, která je ve své esenciální podstatě Vědomí-Energie.


Energie je nezničitelná, může se jen přeměňovat na jiný druh. Typický tantrický popis kosmických dějů se symbolicky vyjadřuje následovně: „Ta, která tančí na hrudi Mahákály (Śiva jako Velký Čas) nemá začátku ani konce, ani se nerodí ani neumírá.“ „Ta“ je samozřejmě věčná Bohyně (Déví), metafyzická Energie Śivy. Bůh ve všech projevech, i jako Čas, se může projevit jen díky Energii, jež je činnost, pohyb i průběh samotný.

Celá operace se odehrává v poli (ákáśa) kosmického Vědomí (čit), tj. čidákáśa. Tuto čidákáśu můžeme nazvat horní hranicí Boha, přičemž bindu-śakti je dolní hranicí. Bindu je fokusovaný stav Śakti. Je esoterickým bodem bez veličiny, není to ani atom ani částice či podobná určitým způsobem vnímatelná-popisovatelná věc jako projev dynamické konfigurace. Bindu je čirá potencionalita. Mezi čidákáśou a binduem jsou projevy v sestupném i vzestupném řádu mající určité vzájemné vztahy na různých stupních. Elementy-živly (bhúta) se manifestují z těchto poměrů. Čidákáśa je v Čhándógja-upanišadu (i v dalších textech) popisována jako větší než největší (maható mahíján) a současně menší než nejmenší (anóraníján).

Bohyně Aditi, védská Matka bohů, doslovně znamená to, co se nedá oddělit-rozdělit. Je kontinuem na hranici dokonalosti. Je dokonalým polem. V jejím lůně se rodí Váju. Váju ve světském aspektu znamená kontinuum v pohybu. Je to tedy pohybující se pole-éter. Podle véd, když nastávající zrod Vájua spatřil všemocný bůh Indra, žárlil na skvělou sílu tohoto budoucího boha, a proto vstoupil do lůna Aditi, aby již v zárodku rozsekal Vájua na kousky, než spatří světlo světa. Indra zde ztělesňuje čit-śakti, pomocí které nedělitelné kontinuum v pohybu je rozdělováno do určitého počtu komponentů pohybu. Tímto krokem se Váju rozdělí až na 49 druhů relativních vájů. I z tohoto védského příběhu vidíme, že na první pohled krutá mytologická scéna mezi Indrou a Aditi, namísto doslovného chápání, může vyjadřovat hluboký esoterismus.