| Pro portál TantraJÓGA.cz napsal David Franklin, 2006. | verze: 1.0 29-VI-2006 |
| Z angličtiny přeložila Lucie Talová. | |
| ShinTaiDo je moderní japonská disciplína. David Franklin se ShinTaiDo věnuje od roku 1983, instruktorem se stal v roce 1990 a vedoucím instruktorem v roce 2004. |
Známí, kteří vědí, že praktikuji nějaký druh japonské pohybové disciplíny, se mě někdy ptají na ShinTaiDo. „Je to nějaký druh bojového umění? Je to jako T’ai Chi? Je to jako Aikido nebo Karate?“ Odpověď na první otázku je „možná“ na ostatní „ne“, „ne“ a „ne“.
Když mi bylo asi 16 nebo 17, začal jsem studovat T’ai Chi Ch’uan. T’ai Chi je zdravotní cvičení a bojové umění založené na čínské taoistické filosofii. Nevěděl jsem přesně, proč jsem to chtěl dělat – viděl jsem ukázku na své střední škole a něco na těch pomalých ladných pohybech mě přitahovalo. Vypadalo to jako by v nich byla nějaká vnitřní síla a já byl zvědavý. Zoufale jsem toužil po nějaké alternativní vizi života. Byl jsem náctiletý kluk a má mysl se často zaobírala myšlenkami na fyzickou sílu a její vazbu na sociální pozici ve skupině. Nebyl jsem fyzicky silný ani sportovně založený. Nedokázal jsem přijmout to, co jsem viděl kolem sebe. Ti, kteří byli silní, dostávali to, co chtěli a dominovali ostatním. Bez ohledu na inteligenci, uměleckou citlivost, filosofii nebo morálku. A jak se můj rozum rozvíjel a učil o světě, viděl jsem stejně nezralou dynamiku sociálních vztahů střední školy odehrávající se na světovém pódiu historie a politiky. Zdálo se, že ti mocní dostávají co chtějí a likvidují vše, co jim stojí v cestě. Zdálo se, že existuje černo-bílá volba: být buď obětí – citlivý, inteligentní a slabý nebo vítězem – hloupý, agresivní, dominantní a silný.
T’ai Chi nabízelo alternativní úhel pohledu. Ale nebyla to jen představa a abstraktní filosofie. Učitel, Robert Chuckrow, demonstroval smysl T’ai Chi svým osobním příkladem. Učil fyziku a další vědecké kurzy a T’ai Chi jako mimoškolní kroužek. Byl kulturní, inteligentní, disciplinovaný, mluvil jemným hlasem a hrál na čembalo. Zároveň byl poklidně asertivní a silný. Žil to, co učil: taoistický paradox mocného bytí v odevzdání se. Je to filosofie žití v harmonii s přirozenými zákonitostmi, ve smyslu fyzickém i duchovním.
Měl takové osobnostní kvality, které jsme (já a dalších několik chlapců) neviděli u žádného z dalších dospělých vzorů. Byli jsme vzpurní a skeptičtí ke všemu, co nám dospělí říkali. Pan Chuckrow byl jediný dospělý, o kterém jsme věděli, že není pokrytec. Jeho filosofie nebyla pouhými slovy, byla to filosofie v praxi. Byl úžasným „bojovým umělcem“, bezpochyby fyzicky nejsilnější osoba, kterou jsem kdy do toho okamžiku svého života potkal. V té době už praktikoval T’ai Chi, myslím, takových 20 let. Já jsem se od něho učil 5 let a byla to formující zkušenost. Jsem vděčný za jeho ušlechtilé učení a ještě stále každý den užívám mnoho hodnotných věcí, které jsem se od něho naučil.
Nicméně, pohyby v T’ai Chi jsou velmi ladné, jemné a pomalé. (V Číně se většinou považuje za vhodné pro starší či vážně nemocné lidi.) Jako náctiletý jsem však cítil nutkání dělat něco akčnějšího. Pan Churckrow mi doporučil učitele karate H.I. Sobera. Ve škole pana Sobera začínali žáci u japonského karate, pak postoupili k Okinawan a potom k čínskému stylu bojového umění (tímto způsobem se rekapituloval historický vývoj asijských bojových umění, ale pozpátku, k svému počátku v Číně). Pan Sober nevyučoval karate jako sport. Nebyly tam žádné zápasy, turnaje nebo trofeje. Bylo to v New Yorku, často v nebezpečném prostředí; učil tři věci: esoterickou filosofii, taoistickou Ch’i Kung meditaci a efektivní bojové umění k sebeobraně.
Po nějakou dobu jsem studoval obojí, T’ai Chi a karate. Podle filosofie jin a jang se zdálo, že kombinace tvrdého a měkkého, agresivního a jemného by mohlo být komplexní metodou. Ale nějaký vnitřní pocit mě nutil pokračovat v hledání. V té době mi nebylo jasné, proč jsem ten pocit měl, ale ohlédnu-li se, můžu říci, že to bylo nějak spojené s knihami Carlose Castanedy. V okruhu mých přátel nás bylo mnoho ovlivněno těmito knihami. Samozřejmě, že pouhé čtení knížek nebylo uspokojující. Cítil jsem, že bojová umění obsahují konkrétní tréninkovou metodu, která může dovést k podobným hlubším prožitkům skutečnosti. To mě motivovalo, abych trénoval jak nejtvrději jsem byl schopen a ještě stále tím motivován jsem.
Ale je zde paradox. Mnoho technik bojových umění je koncipováno ke zničení protivníkova těla: k lámání kostí, k přetrhání vazů, k poškození vnitřních orgánů. Existuje jedno japonské přísloví bojového umění: „Katsu satsu jizai“, což znamená „Život a smrt svobodně koexistují.“ Volně přeloženo: destruktivní a tvořivá energie jsou v podstatě to samé. Konkrétně to pak znamená, že rozvoj schopnosti zranit druhého a rozvoj schopnosti ho uzdravit by měly kráčet ruku v ruce.
Nemám v úmyslu kritizovat svého bývalého učitele, ale obecně řečeno, tato filosofie není často realizována v praxi. Mé dospívající já vkládalo své srdce, své úsilí a svůj pot do studia technik bojového umění. A protože tak mnoho cvičilo, bylo přirozené, že chtělo tyto techniky i použít, vyzkoušet. Avšak etika bojových umění učí, že jsou určeny pouze k sebeobraně a ty by jsi nikdy neměl být útočníkem. Proto ten rozpor, mé dospívající já často přistihlo samo sebe, jak si přeje a doufá, že ho někdo napadne, aby mohlo použít to, co se naučilo.
Bez toho, abychom se dostali do složité diskuse o vztahu mezi myšlenkou a činem, nebo o způsobech, kterými každý z nás utváří realitu vlastního života, je jedna věc zřejmá: tento druh uvažování není zdravý a pravděpodobně by nevedl k dobrým výsledkům. Samozřejmě jsem toto v té době tak jasně nerozebíral, ale měl jsem pocit, že musím hledat dál.
V roce 1983 jsem byl na univerzitě v Bostonu, když jeden můj přítel nadnesl, že by mě mohlo zaujmout ShinTaiDo. Nic jsem o tom nevěděl, tak jsem ho požádal, aby mi něco málo ukázal. Šel ven na zahradu za budovu a tam, ve sněhu, který byl asi 20 cm hluboký, začal dělat ty nejpodivnější pohyby, jaké jsem kdy viděl. V něčem se to podobalo bojovému umění, ale v něčem to bylo úplně odlišně. Existuje mnoho a mnoho druhů bojových umění a já si myslel, že mám alespoň představu, jak většina z nich vypadá (protože jsem byl mladý a myslel jsem si, že znám všechno). Tohle ale bylo mimo mé představy.
Byl jsem zvědavý, tak jsem začal cvičit. Učitel, Michael Tomson, byl univerzitním profesorem. Nejprve studoval ShinTaiDo ve Francii a pak v Japonsku. Byl skeptický k povrchnímu intelektuálnímu „chápání“, takže zpočátku toho mnoho nevysvětloval. Cvičení často vypadala bláznivě a nedávala mi žádný smysl. Nebyl jsem schopen pochopit význam téměř žádných pohybů, skoků ani používání hlasu. Bylo to náročnější nebo náročné jiným způsobem než všechen trénink, který jsem dělal před tím.
Začal jsem chodit na cvičení 5x týdně: 2x na univerzitě, 2x do komunitního centra a 1x ven v neděli ráno. Na cvičeních mimo univerzitu nebylo mnoho studentů. Většina lidí byla o 10 nebo 15 let starší: dospělí s vlastními životy a zaměstnáním. Někteří z nich 2x nebo 3x týdně jezdívali hodinu z jiných měst (a zas zpět domů, úplně vyčerpaní), aby mohli dělat tohle bláznivé intenzivní cvičení. Někdy začali muži během cvičení brečet. Někdy se ženy začaly smát. Občas lidé (včetně mě) zvraceli. Uprostřed tohoto bitevního pole pocitů jsem objevil něco, co bylo mimo filosofii bojového umění – jin a jang, kterou jsem znal předtím. Byl to pocit otevřenosti.
To bylo moje seznámení se Shintaidem. Pokračoval jsem ve cvičení a studiu s mnoha velkými učiteli Shintaida a v současnosti jsem šťastný, že mohu být obojí: student i instruktor. ShinTaiDo mě inspirovalo k učení se od mnoha lidí a míst, v Japonsku, Čině, Francii, Anglii, Itálii a nyní v České republice. Mám štěstí, že mám možnost přispívat ke soustavě učení Shintaida.
ShinTaiDo znamená „nový způsob pohybu těla“. Je to poměrně mladá disciplína v porovnání s mnoha druhy asijského bojového umění nebo duchovními disciplínami. Bylo vyvinuto v šedesátých letech minulého století znalci bojových umění a dalšími, kteří měli přímou zkušenost s prvními atomovými bombami použitými lidmi proti lidem. Je stále otázkou, zda je ShinTaiDo bojovým uměním. Bojové umění naznačuje, že máme v úmyslu bojovat proti nepříteli. Když se ale sami sebe zeptáme, kdo nebo co je tím nepřítelem v našem vlastním životě nyní, v tomto období historie, jak a proč zamýšlíme bojovat, pak objevíme, že takový koncept bojového umění nedává žádný smysl.
Mistr Koizumi, zakladatel Shinkage-ryu školy v Japonsku v 16. století řekl: „Bojové umění se musí měnit s požadavky té které doby, jinak nebude bojovníkovi k užitku.“ V současném období historie, by mělo být jasné, že nepřítelem nejsou jíní lidé, ale podmínky moderního života samotného, pocity odcizení a osamocení, stres a strach, nedostatek kontaktu s přírodou, chemické znečištění životního prostředí a sebeklam. Jak by asi vypadalo hypotetické bojové umění, kdyby mělo zahrnout gesto otevřenosti k druhým lidem, gesto lásky k zemi a nebi, odvážné prozkoumávání tvořivého projevu a oddanost pravdě?
Jedna z nejvýznamnějších technik v Shintaidu se jmenuje „Eiko“, což znamená „sláva“.
„Pří cvičení Eiko zvedáte ruce nad hlavu, symbolizuje to porážku a odevzdání se. Tím, že se stanete úplně poraženým, připouštíte a potvrzujete svou bezmocnost a bezradnost. Přijetí porážky a volání o pomoc je silnější než nejsilnější forma v bojovém umění. To je skutečný výchozí bod a pravý obraz Shintaida.“ Hiroyuki Aoki, zakladatel Shintaida.
Být bezbranným není cílem většiny bojových umění. Mějte, prosím, ale na paměti, že tato slova byla napsána skutečným znalcem bojových umění, který dosáhl nejvyšší úrovně v Shotokai karate předtím, než začal rozvíjet ShinTaiDo. Jeho slova jsou více, než krásná idealistická představa. Vzešla z půdy praktických zkušeností.
Lidské bytosti musí vyjadřovat pocity posvátna, důvěry, víry a odevzdání se. Bez omezení, která jsou na nás kladena příslušností k nějakému náboženství můžeme říci, že tyto pocity jsou přirozenou a potřebnou frekvencí spektra lidského bytí. Bez těchto pocitů se člověk stává duchovně mrtvý. Jsou stejně tak potřebné jako jídlo, voda, vzduch a přístřeší.
Věřím v jakýsi paradox. I když nemáš tento druh pocitů „uvnitř“, můžeš je přesto vyjadřovat. Jejich vyjadřováním je povzbuzuješ k tomu, aby se projevily a rozvíjely. Americký filosof William James shrnul tuto mysteriózní myšlenku následovně: „Já nepláču, protože bych byl smutný, jsem smutný protože pláču.“
Když budeš chtít vystoupit na horu, na vrchol možná povede mnoho různých cest. Možná tam bude i mnoho nebezpečných cest nebo cest, které tě nikam nedovedou. Možná by se ti na cestu hodila mapa, kompas a dobrá vycházková hůl. Myslím, že ShinTaiDo je něco jako kompas a vycházková hůl, ne však mapa.
ShinTaiDo není kompletní filosofií. Nenabízí odpovědi nebo výklad vnitřních realit lidského života. Je ale nástrojem ke kladení si tohoto druhu otázek. Může ti pomoci plakat pro vyšší pravdu. Když se rozhodneš stoupat k vrcholu hory, může ti pomoci tam dojít. A když tam dojdeš, může ti dát hlas zvolat svou bytostnou otázku k nebi a zpívat „hymnu života“.
