Čhándógja upanišad III.

Čhándógja upanišad III.

 

 

verze:
0.5
23-VIII-2006
Rukopisní překlad do elektronické podoby přepsala Lucie Talová, 2006. Text je uveden bez finální korektury (zatím překladatelkou nedokončena) a rovněž bez jakéhokoliv zásahu hlavního editora. Sanskrtské pojmy nejsou ve tvaru přesné transliterace.
Madhu vidjá
I. Rgvéda

1.
Aum. Vskutku je toto slunce medem bohů. Jeho nosníkem je nebe. Plástev je obloha. Líheň jsou paprsky světla.

2.
Východní paprsky slunce jsou východní buňky plástve. Včely nosí verše Rgvédy. Květiny jsou Rgvéda sama. Verše z nich plynou jak sladký nektar.

3.
A tak se líhly z Rgvédy, krmily se jí, až vzešly v plné síle moci, slávy, skvělosti, naplnění a zdraví jako její esence.

4.
Plynuly dál a vrátily se ke slunci. Vpravdě jsou tím, čím je rudá tvář slunce.




II. Jadžurvéda

1.
A jižní paprsky slunce jsou jižní buňky medové plástve. Verše Jadžurvédy jsou zdrojem medu. Květiny jsou Jadžurvéda sama. Verše z ní plynou jak sladký nektar.

2.
Tak líhly se s Jadžurvédy, krmily se jí, až vzešly v plné síle moci, slávy, skvělosti, naplnění a zdraví jako její esence.

3.
Plynuly dál a vrátily se ke slunci. Vpravdě jsou tím, čím je bílá tvář slunce.




III. Sámavéda

1.
A západní paprsky slunce jsou západní buňky medové plástve. Verše Sámavédy jsou zdrojem medu. Květiny jsou Sámavéda sama. Verše z ní plynou jak sladký nektar.

2.
Tak líhly se ze Sámavédy, krmily se jí, až vzešly v plné síle moci, slávy, skvělosti, naplnění a zdraví jako její esence.

3.
Plynuly dál a vrátily se ke slunci. Vpravdě jsou tím, čím je modrá tvář slunce.




IV. Atharvavéda

1.
A severní paprsky slunce jsou severní buňky medové plástve. Verše Atharvanů a Angirasů jsou zdrojem medu. Květiny jsou legendy a příběhy dávnověku. Verše z nich plynou jak nektar z pramene.

2.
Vpravdě se verše Atharvanů a Angirasů líhly z legend a dávných mýtů. Krmily se jimi, až vzešly v plné síle, slávě, skvělosti, naplnění a zdraví jako jejich esence.

3.
Plynuly dál a vrátily se ke slunci. Vpravdě jsou tím, čím je temně fialová tvář slunce.




V. Brahman

1.
A nyní svrchní paprsky jsou horní buňky medové plástve. Tajná učení (upanišady) jsou zdrojem medu. Brahman je květina. Z něho plyne nektar.

2.
Tajná učení se líhly z Brahmanu a krmily se jím, až vzešly v plné síle, slávě, skvělosti, naplnění a zdraví, jako jeho esence.

3.
Plynuly dál a vrátily se ke slunci. Vpravdě jsou tím, čím se zdá být chvějící se nitro slunce.

4.
Ony jsou esencí vší esence, neboť védy jsou esence sama a ony jsou její esencí. Ony jsou nektarem všeho nektaru, neboť védy jsou nektar sám a ony jsou jejich nektarem.




VI. Vasuové

1.
Z toho, co je první nektar, z toho žijí Vasuové skrze oheň, jejich ústa. Bohové zajisté nejedí ani nepijí. Jsou uspokojeni pouhým spatřením tohoto nektaru.

2.
Vstupují do této (rudé) tváře a vycházejí z té tváře ven.

3.
Kde zná tajemství toho nektaru, stane se jedním z Vasuů a skrze oheň, jeho ústa je uspokojen pouhým spatřením toho nektaru. Vrací se do jeho tváře a vychází z té tváře ven.

4.
Dokud slunce vychází na východě a na západě zapadá, on požívá úctu a svrchovanost Vasuů.




VII. Rudrové

1.
Z toho, co je druhý nektar, z toho žijí Rudrové skrze Indru, jejich ústa. Bohové zajisté nejedí ani nepijí. Jsou uspokojeni pouhým spatřením toho nektaru.

2.
Vrací se do této (bílé) tváře a vychází z té tváře ven.

3.
Kdo zná tajemství toho nektaru, stane se jedním s Rudrů a skrze Indru, jeho ústa je nasycen pouhým pohledem na nektar. Vrací se do jeho tváře a vychází z té tváře ven.

4.
Jak dlouho slunce vychází na východě a na západě zapadá, ještě dvakrát déle vychází na jihu a zapadá na severu. A právě po tu dobu bude požívat moci a svrchovanosti Rudrů.




VIII. Áditjové

1.
Z toho, co je třetí nektar, z toho žijí Áditjové skrze Varunu, jejich ústa. Bohové zajisté nejedí ani nepijí. Jsou nasyceni pouhým pohledem na ten nektar.

2.
Vrací se do této (modré) tváře a vychází z té tváře ven.

3.
Kdo zná tajemství toho nektaru, stane se jedním z Áditjů a skrze Varunu, jeho ústa, je nasycen pouhým pohledem na nektar. Vrací se do jeho tváře a z té tváře vychází ven.

4.
Jak dlouho slunce vychází na jihu a na severu zapadá, ještě dvakrát déle vychází na západě a na východě zapadá. A právě po tu dobu bude požívat úcty a svrchovanosti Áditjů.




IX. Marutové

1.
Z toho, co je čtvrtý nektar, z toho žijí Marutové skrze Sómu, jejich ústa. Bohové zajisté nejedí ani nepijí. Jsou nasyceni pouhým pohledem na ten nektar.

2.
Vrací se do této (nejtmavší) tváře a vycházejí z té tváře ven.

3.
Kdo zná tajemství toho nektaru, stane se jedním z Marutů a skrze Sómu, jeho ústa, je nasycen pouhým pohledem na nektar. Vrací se do jeho tváře a vychází z té tváře ven.

4.
Jak dlouho slunce vychází na západě a na východě zapadá, ještě dvakrát déle vychází na severu a zapadá na jihu. A právě po tu dobu bude požívat úcty a svrchovanosti Marutů.




X. Sádhjové

1.
Z toho, co je pátý nektar, z toho žijí Sádhjové, skrze Brahmu, jejich ústa. Bohové zajisté nejedí ani nepijí. Jsou nasyceni pouhým pohledem na nektar.

2.
Vrací se do této (v nitru slunce třesoucí se) tváře a vycházejí z té tváře ven.

3.
Kdo zná tajemství toho nektaru, stane se jedním ze Sádhjů a skrze Brahmu, jeho ústa, je nasycen pouhým pohledem na nektar. Vrací se do jeho tváře a vychází z té tváře ven.

4.
Jak dlouho slunce vychází na severu a zapadá na jihu, ještě dvakrát déle vychází v zenitu a v nadiru zapadá. Právě po takovou dobu požívá úcty a svrchovanosti Sádhjů.




XI. Brahmalóka

1.
Poté, co vyšlo v zenitu, nebude již více vycházet ani zapadat. Zastaví se uprostřed. Jsou o tom verše:

2.
„Tam je tomu jinak. Slunce nezapadlo a nikdy nevyšlo. Ó bohové, opírajíc se tuto pravdu, ať neopustím Brahman.“

3.
Pro něj, kdo zná toto tajné učení, slunce nevychází ani nezapadá. Pro něj je věčný den.

4.
To sdělil Brahmá Pradžápatimu, Pradžápati Manuovi, Manu svým potomkům. Uddálakovi Árunimu jakožto nejstaršímu synovi předal otec toto Brahma (tajemství).

5.
Toto může otec předat bezpochyby nejstaršímu synovi nebo cennému žáku.

6.
Ale nikomu jinému. I kdyby mu nabízel celou tuto zemi i s přilehlým oceánem a plnou všech pokladů. Neboť: „Toto je vpravdě větší tohoto, ach ano, mnohem větší.“




XII. Gájatrí

1.
Vpravdě je Gájatrí tímto vším, co požívá svého bytí, vším, co jest. Řeč je vskutku Gájatrí. Gájatrí zpívá bezpochyby o všem a chrání všechno, čemu se dostalo bytí.

2.
Je vpravdě Gájatrí tím, čím je tato země, neboť na ní je založeno všechno, čemu se dostalo života. Nic ji nepřevyšuje.

3.
Je vpravdě (země) tím, čím je tento člověk, neboť na ní závisí všechny životní síly. Žádná ji nepřevyšuje.

4.
Je vpravdě člověk tím, čím je srdce v nitru člověka, neboť na něm závisí všechny životní síly. Žádná jej nepřevyšuje.

5.
Jest tato Gájatrí šesterá a má čtyři nohy. Jak praví verš Rgvédy:

6.
„Nade vší slávou vítězí vesmírná bytost, všechny bytosti jsou jedinou její nohou, tři další nohy září v nesmrtelnosti.“

7.
To, co je nazýváno Brahmanem, je vpravdě totéž, co prostor zevně bytosti. Vskutku to, co je prostor zevně bytosti.

8.
A to je totéž, co prostor uvnitř bytosti. Vpravdě to, co je prostor uvnitř bytosti.

9.
A to je totéž, co prostor uvnitř tohoto srdce. Ten je dokonalý, neproměnný. Kdo jej poznal, jemu patří úplný a nepomíjející hojnost.




XIII. Paňčadéva

1.
Toto srdce má vpravdě pět bran, které střeží bohové. Východní branou je prána (stoupající dech), to je oko a to je slunce. Má být uctívána jako záře a jako zdraví. Kdo ji poznal, stane se zdravým a zářícím.

2.
Jižní branou je vjána (pronikající dech). Je to ucho a je to měsíc. Měla by být uctívána jako úspěch a sláva. Kdo je poznal, stane se slavným a úspěšným.

3.
Západní branou je apána (klesající dech). Je to řeč a je to oheň. Měla by být uctívána jako světlo posvátné moudrosti a zdraví. Kdo ji poznal, získá zdraví a bude zářit světlem posvátné moudrosti.

4.
Severní branou je samána (vyrovnávající dech). Je to mysl a je to déšť. Měla by být uctívána jako krása a sláva. Kdo ji zná, získá krásu i slávu.

5.
Horní branou je udána (unikající dech). Je to vzduch a je to prostor. Měla by být uctívána jako síla a vznešenost. Kdo ji zná, stane se silným a vznešeným.

6.
Toto je vpravdě pět osobností Brahmy, pět strážců bran do nebeského světa. Kdo zná všech pět osobností Brahmy, pět strážců bran do nebeského světa, z jeho rodu vzejde hrdinský syn. Kdo zná tajemství pěti strážců bran do nebeského světa, pěti osobností Brahmy, sám dosáhne světa nebes.

7.
A nyní o světle, které září nad tímto nebem, nade vším, nad veškerenstvím, v nejvyšších světech, nad nimi už žádných není, to je vpravdě stejné světlo, které je uvnitř této bytosti.

8.
Tak jej lze spatřit, jako teplo vnímané tělem, když se ho někdo dotýká. Lze jej zaslechnout, jako když zakrytýma ušima je vnímán zvuk, jako by byl hlukem, jako by byl plamenem ohně. Kdo zná toto tajemství, stane se krásným pro oči jiných a tím, o němž slyšet je dobré, ach ano, ten, kdo zná toto tajemství.




XIV. Sándilja vidjá

1.
Je vpravdě celý tento svět sám Brahman, z něhož povstal. Ať tichem uctívá toho, bez něhož by se rozplynul, který jím dýchá. Každá bytost je utvářena smyslem. Podle smyslu, který bytost naplňuje v tomto světě, rozhoduje se v čase odchodu. Nechť tedy střeží svůj smysl.

2.
Mysl jej utváří, život mu je tělem a světlo je jeho podobou, pravda jeho přesvědčením, prostor jeho duší, všechny skutky jsou jeho touhami, ty všechny jeho vůněmi, jeho chutěmi, on objímá svět bez zájmu a beze slova.

3.
To je má duše v nitru srdce, menší než zrnko rýže, než zrnko ječmene, než hořčičné semínko, než zrnko prosa, menší než pleva prosného zrnka. To je má duše v nitru srdce, větší než země, větší než tyto světy.

4.
Jsou jeho všechny skutky, všechny touhy, všechny vůně, všechny chutě, on objímá celý svět bez zájmu a beze slova. To je má duše v nitru srdce, to je Brahman. V něj vejdu v čase svého odchodu. Kdo v něj uvěří, ztratí veškeré pochybnosti. To říkal Sándilya, ach ano, Sándilya.




XV. Kósó vidjá

1.
„Pod víkem truhly se prostor skrývá, nezničitelná zem jí ze dna zpívá, nebeské čtvrti v rozích jí hrají, ve víku nebesa rozléhají, zvonění pokladů všech, co kdy byly. Tam uvnitř leží vesmírné síly.“

2.
Východní čtvrť má jméno Posvátné lžíce (džahú). Jižní čtvrť se jmenuje Všemu vládnoucí (saha-mána). Západní čtvrť nese jméno Královna (rádžní). Severní čtvrť se jmenuje Hojnost (subhúta). Jejich dítětem je vítr. Kdo zná ten vítr jako dítě nebeských čtvrtí, nepláče pro syny. „A tak ať ani já, který znám vítr, dítě nebeských čtvrtí, nepláču pro syny.“

3.
Hledám své útočiště s tímto, s tímto, s tímto (jméno syna) v nepomíjející pokladnici. V dechu hledám útočiště s tímto, s tímto, s tímto. V zemi hledám útočiště s tímto, s tímto, s tímto. V obloze hledám útočiště s tímto, s tímto, s tímto. V nebi hledám útočiště s tímto, s tímto, s tímto.

4.
Když jsem řekl: „V dechu hledám útočiště, dech je vpravdě všechno vezdejší, co požívá bytí, všechno, co jest. A tak to byl on, v němž jsem hledal útočiště.“

5.
Když jsem řekl: „V zemi hledám útočiště“, myslel jsem: „utíkám se k zemi, utíkám se k obloze, utíkám se k nebi.“

6.
Když jsem řekl: „Hledám útočiště v obloze“, myslel jsem tím: „utíkám se k ohni, utíkám se k větru, utíkám se ke slunci.“7.
A když jsem řekl: „Hledám útočiště v nebi“, myslel jsem: „utíkám se k Rgvédě, utíkám se k Jadžurvédě, utíkám se k Sámavédě.“




XVI. Purušó váva jadžňáh

1.
Vpravdě je osoba sama obětním obřadem. Prvních dvacet čtyři let je ranní úlitbou, jakožto Gájatrí má dvacet čtyři slabik a ranní obětiny jsou nabízeny spolu s Gájatrí. S ní jsou spojeni Vasuové. Jest tomu tak, že životní síly jsou ti Vasuové, neboť působí trvání (vas) všech věcí.

2.
Přepadne-li člověka nemoc v této části života, ať řekne: „Ó dechové života, ó Vásuové, ať má ranní úlitba vytrvá až k poledni. Ať já, obětování, nejsem přelomeno v půli životních sil, mocných Vásuů.“ A povstane tak ze své nemoci, osvobodí se od ní.

3.
Dalších dvacet čtyři let je polední úlitbou, jakožto Trištubha má dvacet čtyři slabik a polední obětiny se nabízí se zpěvem Trištubhy. S ní jsou spojeni Rudrové. Je tomu vpravdě tak, že životní síly jsou ti Rudrové, neboť odcházejí-li, působí pláč (rud) všech věcí.

4.
Přepadne-li člověka nemoc v této části života, ať řekne: „Ó dechové života, ó Rudrové, ať má polední úlitba vytrvá až k večeru. Ať já, obětování, nejsem přelomeno v půli životních sil, mocných Rudrů.“ A povstane tak ze své nemoci, osvobodí se od ní.

5.
Dalších čtyřicet osm let třetí, večerní úlitbou, jakožto Džagatí má osmačtyřicet slabik a večerní obětiny se nabízí se zpěvem Džagatí. S ní jsou spojeni Áditjové. Je tomu tak, že životní síly jsou tito Áditjové, neboť odcházejí-li, berou všechno s sebou (ádadaté).

6.
Přepadne-li člověka nemoc v této části života, ať řekne: “ Ó dechové života, ó Áditjové, ať má třetí úlitba vytrvá až do konce a plného počtu svých let. Ať já, obětování, nejsem přelomeno v půli životních sil, mocných Áditjů.“ A tak povstane ze své nemoci, osvobodí se od ní.

7.
Právě toto dobře znal Mahidása Aitaréja, když říkával: „Proč na mne sesíláte tuto nemoc, na mne, který na ni nezemře?“ Žil sto a šestnáct let. Kdokoli to zná, bude žít sto a šestnáct let.




XVII. Purušó díkšáh

1.
Žízní-li člověk, hladoví-li a radosti si odpírá, právě to je rituál jeho zasvěcení.

2.
Když jí, pije a užívá si radostí, je účastníkem oběti světla.

3.
Když se směje, jí a užívá tělesných rozkoší, je součástí zpěvů a básní.

4.
Askeze, milodary, přímost, nenásilí a pravdivost jsou jeho dary kněžím.

5.
Proto se říká (o člověku i obětině – lisované sómě): „Ať se množí!“ Množí-li se, je to jeho druhé zrození. Smrt je jeho očistná koupel na závěr obřadu.

6.
Když Ghóra Ángirasa předal toto vědění Kršnovi, synu Dévakí, řekl mu též – neboť byl oproštěn od všech tužeb – toto: „V poslední hodině je třeba rozjímat o trojím. Jsi nezničitelný, jsi nepohnutý, jsi sama esence života.“ Jsou o tom dva verše Rgvédy:

7.
„Klíčíce z prvotního semene
spatřili ranní záři, jak osvěcuje nebe.
Viděli světlo ještě větší.
Světlo světel, slunce zářících, bylo jim domovem
ach ano, světlo světel.“




XVIII. Čatuspáda Brahmá

1.
Mysl je třeba uctívat jakožto Brahman. To platí ve vztahu k tělu. Co se týče božských mocností, tak o prostoru je třeba rozjímat jako o Brahmanu. To je dvojité ponaučení, platí pro tělo a pro božské mocnosti.

2.
Brahman má čtyři nohy. Řeč je (jedna) noha, dech (druhá) noha, oko (třetí) noha, ucho (čtvrtá) noha. Tolik k tělu. Nyní o božských mocnostech. Oheň je (jedna) noha, vítr (druhá) noha, slunce (třetí) noha, nebeské čtvrti (čtvrtá) noha. To je dvojité ponaučení, platí pro tělo a božské mocnosti.

3.
Řeč je vpravdě čtvrtinou Brahmanu. Září a hřeje světlem ohně. Kdo ji tak zná, sám hřeje a září slávou, proslulostí a světlem poznání Brahmanu.

4.
Dech je vpravdě čtvrtinou Brahmanu. Září a hřeje světlem větru. Kdo jej tak zná, hřeje a září slávou, proslulostí a světlem poznání Brahmanu.

5.
Oko je vpravdě čtvrtinou Brahmanu. Září a hřeje světlem Slunce. Kdo jej tak zná, hřeje a září slávou, proslulostí a světlem poznání Brahmanu.

6.
Ucho je vpravdě čtvrtinou Brahmanu. Září a hřeje světlem nebeských čtvrtí. Kdo jej tak zná, hřeje a září slávou, proslulostí a světlem poznání Brahmanu, ach ano, ten, kdo jej zná.




XIX. Brahmánda áditja vidjá

1.
Slunce je Brahman – takové je učení. Vysvětlení je následující: Na počátku bylo nebytí (nemanifestované – avjákta, avjákrita). A to bylo jsoucí. Vyvíjelo se a proměnilo ve vejce. Čekalo po dobu jednoho roku, pak se rozlomilo. Jedna polovina skořápky byla zlatá, druhá stříbrná.

2.
Ta, která byla stříbrná, je touto zemí. Ta, která byla zlatá, je nebem. Z vnější blány vznikly tyto hory. Z vnitřní blány vznikla mlha pro mraky. To, co byly cévy, jsou řeky. To, co bylo tekuté, je mořem.

3.
A to, co se z něj zrodilo, je toto Slunce. Když se narodilo, křičelo a výskalo a z toho vznikly všechny bytosti a všechna přání. Tak při každém východu a při každém návratu křičí a jásá a všechny bytosti vstávají a také všechna přání.

4.
Ten, kdo pln poznání, uctívá Slunce jako Brahman, k němu dolehnou výkřiky radosti a potěší ho, ach ano, potěší.