Sanskrt

Sanskrt

 

 

Slovo sanskrt (samskrta) znamená ucelené, zušlechtěné, dokonalé – „sam” + „krtam” neboli spolu+stvořené. Věří se totiž, že sanskrt jako jazyk byl stvořený a mnoho generací (až stovky let) se zušlechťoval až se zdokonalil. Sanskrt postupem času podstupoval různé stupně modifikací a slučování. Z védského jazyka se po ustálení a propracování gramatiky stal klasický jazyk s estetickými pravidly. Někteří odborníci však nesouhlasí s tím, že by mezi védským a klasickým sanskrtem byla přímá vývojová linie. Tato klasická perioda začala přibližně v době Buddhy, kdy se z védského sanskrtu stal jazyk filozofie, náboženství i literatury. Podrobné studium struktury sanskrtu vedlo v té době ke vzniku lingvistiky. Nejstarší zachovalá gramatická příručka, Aštádhjájí (Osm kapitol o gramatice), je z 5. stol. před n.l. od Pániniho. Určitý tzv. epický sanskrt lze rozeznat v Mahábháratě a dalších eposech. Od začátku n.l. přestaly některé buddhistické školy respektovat Pániniho gramatiku. Jejich texty tak byly psány tzv. buddhistickým hybridním sanskrtem.

V současnosti se sanskrt píše skriptem dévanágarí. V minulosti se používal skript zv. grantha nebo ještě starší skript bráhmí, jež byl písmem, které bylo použito např. Aśókou na tzv. buddhistických sloupech.

Psaní jako takové dlouho nebylo v Indii důležité, upřednostňovalo se ústního předávání nauk i znalostí a jejich zapamatování si. Psané dokumenty máme proto až z pozdějšího období.

Sanskrt má 48 fonémů neboli významotvorných hlásek v jazyce. Védský sanskrt 49. Védský sanskrt měl určitou tonální výšku či akcent, jež byl klasickým sanskrtem později ztracen. Sanskrt má složitý fonologický sytém pravidel zv. sandhi. Při spojování hlásek či slov z  mahá+Íśvara dostaneme Mahéśvara. Nebo ze zpětného rozboru óm dostaneme aum. Jsou to však velmi jednoduché příklady. Někdy může být problém správně usoudit, jak a kde rozpojovat složitější spojené výrazy a text tak může být vyložen různě. Sandhi lze použít k vyjádření dvojznačnosti psaného textu, jež zručný básník potřebuje k mnohavýznamovému sdělení. Takto mistrovsky napsané dílo pak má několik úrovní děje a není možné do cizího jazyka přeložit. 

 

Dévanágarí

Slovo dévanágarí znamená město bohů. Etymologie slova není úplně jasná. Tímto skriptem se vedle sanskrtu píšou i jiné jazyky, jako např. hindština, marathi, nepálština nebo kašmírština. Dévanágarí víceméně nezná mezery (je zde pak velký prostor pro uplatnění pravidel sandhi) ani velká a malá počáteční písmena.

 

O výslovnosti sanskrtu

Sanskrt má šestnáct samohlásek včetně slabikotvorných rl, nosovky m a visargy h. Všechny se vyslovují víceméně stejně jako v češtině. Hlásky éó jsou polodlouhé a představují krátké varianty svých dlouhých protějšků aiau. Diakritická znaménka ukazují na odlišnou výslovnost, která je však mírně zanedbatelná. V sanskrtu však mají své vlastní litery a proto je nutné je transliterovat. Sanskrt zná tři sykavky: „s, ś, š”, z nichž se prostřední vyslovuje jako jemné „š”. Rozdíl mezi „ś” a „š” je patrný; vyslovovat śakti nepřesně šakti však lze obecně tolerovat.

Nosová hláska „n” se vyslovuje jako anglické „ng” na konci slov, „m” je rezonující se nosové „m” zv. anusvára, jež má velký význam v jógické literatuře. Nosová hláska často zastupuje nosovku příslušné pětice souhlásek a tak před „k, kh, g, gh” může znít jako „n”, tedy jako příslušná (pátá) hláska a také nosovka této řady souhlásek. Proto jsou správné oba přepisy slov jako Śankara či Śamkara. Visarga „h” přebírá a prodlužuje předcházející samohlásku, tj. namah se čte namaha. Slabiky di, ti, ni se čtou vždy tvrdě, podobně jak tomu je u cizích převzatých slov (např. digitální, matematika, manipulace).

Musíme si uvědomit, že rod většiny sanskrtských slov je jiný, než jak nám zní podle českých pravidel. Každé cizí slovo, je-li to možné, se má skloňovat podle pravidel češtiny. Slova jako dharma, véda, jóga, puruša jsou mužského rodu, ale musí se skloňovat podle rodu ženského. Výrazy ženského rodu končící na -i a -í nelze podle pravidel českého jazyka vůbec skloňovat a zůstávají beze změn včetně vyjádření množného čísla (např. śakti, Kálí).

Některé sanskrtské pojmy se už v češtině ustálily, bohužel často v nepřesném tvaru: kundalíni (jejíž výslovnost je takto samozřejmě přirozenější) namísto správného tvaru kundaliní, upanišada (tendence slovanských jazyků doplňovat -a) namísto upanišad, jogín (česky přirozenější) namísto jógin, anaháta čakra namísto anáhata čakra atd. Proti tomu nelze nic vytknout, v odborných publikacích se však má použít správného tvaru. 

Čeští indologové mají tendenci zkracovat délku poslední hlásky (Durgá na Durga, Kálí na Káli), což je přípustné, ale vzdalují se tak mezinárodnímu úzu a přesnosti transliterace. Takovéto zkracování v ojedinělých případech může vést i k nesprávnému výkladu a porozumění textu. Zkrátíme-li termín pro Stvořitele Brahmá (muž.r.) na Brahma (jehož rod samozřejmě zůstává mužský), není možné pak bezpečně odlišit od termínu pro absolutní pojetí Boha – Brahma (stř.r.). Naštěstí pro poslední lze použít i tvaru Brahman, jež používáme. Metafyzický rozdíl mezi významem obou termínu je však značný. Někteří čeští indologové navíc opouštějí od transliterace slabikotvorných rl z pochopitelného důvodu, že je čeština používá stejně (např. vlk, vrt) jako sanskrt (vrt = oddíl vojska). Takový přístup však znehodnocuje smysl transliterace, která má být bezztrátovým přepisem. Transkripce, ve smyslu přizpůsobení národní výslovnosti, se má užít po transliteraci jen tehdy, byly-li by takto netranskribované znaky v daném jazyce zavádějící (např. j—dž, c—č).