| Napsal a zpracoval: Rasa Ravi © 1995, 2004. | verze: 1.5 29-XI-2004 |
| Hlavní část textu je součástí knihy Úvod do metafyziky a esoteriky Indie, kap. 1.1 | |
| Knižní edice: Nakl. Vadžrajóginí © 1995 (kniha je vyprodaná). | |
| Použitá literatura je uvedena v sekci Bibliografie, knižní edici odpovídá verze 1.0 |
Pod pojmem védy rozumíme buď vlastní védské samhity (striktní hledisko) nebo cokoli, co vychází z védského učení (obecné hledisko). Proto lze říci, že védy nejsou kanonizovaným celkem, ale neustále se rozvíjejí. I v dnešní době, když mudrc napíše dílo, které má základ v kterémkoliv védském odvětví, automaticky se zařazuje do véd (a za 50 let se může stát autoritou). Když se duchovní učitelé v Indii odvolávají na védy, zpravidla mají na mysli upanišady, někdy i purány.
Hlavní rozdělení všeindického ortodoxního poznání:
— čtyři védy
— čtyři upavédy
— šest védáng
— purány
— šest darśan
— smrti (dharmaśástra)
Védské hymny jsou obsaženy ve čtyřech sbírkách:
— Rgvéda samhitá
— Jadžurvéda samhitá
— Sámavéda samhitá
— Atharvavéda samhitá
Samotné védy se dělí do tří kategorií:
samhitá — samotné hymny neboli mantry
bráhmany — pomocné kněžské texty, které přesně definují průběh obřadů
upanišady — navazující filozofické úvahy
Mezi bráhmany (ritualistický text) a upanišady (filozofický text) můžeme zařadit áranjaky, lesní poučení, které se zakládají na obřadnictví s prvky filozofických úvah.
Slovo véda znamená vědění, tj. božská Věda. Védy jsou zjeveným božským poselstvím. Slovo áranjaka pochází ze slova aranja, jež znamená les. Tyto texty přinášejí učení mudrců, kteří žili v lesích buď osamoceně či ve společnosti několika málo žáků nebo ve větších lesních komunitách-klášterech. Tento způsob odříkání byl typickým jevem ve starověké Indii. Sám Buddha žil a meditoval u nohou mnoha takových mudrců a také např. praktikoval pre-sánkhjové cvičení umrtvování těla. Význam slova bráhmana je jednoznačný. Je to typ kněžského textu, jenž sloužil jako pomůcka při chápání a provádění védských obětí. Bráhmana znamená jak tento typ textu, tak i kněze. Slovo upanišad někteří odvozují ze slabiky „šad“ — ničit. Tak upanišad rozvíjí učení, které ničí rozdílnost mezi adeptem a Brahmanem. Rozšířenější výklad tohoto pojmu pochází od Maxe Müllera. Význam pojmu odvozuje od „sad“ — sednout si, dále z předpony „upa“ — blízko a slabiky „ni“ — dole. Upanišad tak vyjadřuje akt, kdy si žáci sedli (dolů) k nohám učitele, aby mu naslouchali. Byli blízko (upa) něho, aby dobře slyšeli jeho moudré poučování, jež se smělo, jakožto tajná nauka, pronášet jen šeptem, resp. od úst k uchu. Slovo purána znamená starý, starobylý. Tyto texty přinášejí nejstarší mytologické příběhy.
Nejstarší a nejvýznamnější véda je Rgvéda. Datování všech indických písem je velmi obtížné, což u Rgvédy znamená, že podle různých indologů stáří manter se pohybuje mezi 4000-1200 před n.l. Nejnovější poznatky ohledně civilizací poříčí Indu (Harappa, Mohendžodáro atd.) a např. nedávný družicový objev legendární řeky Sarasvatí nás nutí přehodnotit některé ustálené pohledy starších indologických škol. Tyto výzkumy vyvracejí teorii, že Árjové vůbec vpadli do Indie a zničili tuto civilizaci lidí tmavé pleti. Zdá se, že spíše žili vedle sebe a možná i společně. Pokud je to pravda, tak védy jsou mnohem starší, než podle současnosti uznávaného vědeckého datování, které je cca 1500 let před n.l.
)
Rgvéda obsahuje 1028 zpěvů o 10.600 slokách. Tuto kolekci nazýváme Rgvéda samhitá neboli sbírka písní. Mnohé z těchto písní najdeme i v Jadžur a Sámavédě. Rgvéda samhitá se skládá z různých metrických veršů (mantra nebo obecněji rk). Hymny jsou zařazeny do deseti kapitol (mandala). Základ Rgvédy tvoří šest rodinných knih. Hymny byly sepsány těmito rodinami: Grtsamada, Viśvámitra, Vámadéva, Atri, Bharadvádža a Vasištha. Těchto šest knih je číslováno dvojkou až sedmičkou. Uvnitř rodinné knihy jsou hymny seskupeny podle toho, kterému božství patří. Tyto skupiny božstev jsou pak seřazeny podle určitého řádu, přičemž hymny vztahující se k Agnimu jsou na prvním místě. Většina hymnů v osmé knize patří Kanva rodině. Devátá kniha je ritualistická. Hlavním božstvím je zde Sóma. Desátá kniha je kolekcí místních hymnů.
V Rgvédě můžeme rozeznat tři hlavní fáze: (1) Rta-Varuna, Agni a Sóma, (2) Indra a jiní heroičtí bohové a (3) fáze, kde vstupují do védského panteonu populární árijští bohové (např. Višnu) a neárijští bohové (např. Rudra).
Jadžur a Sámavéda jsou ryze liturgického charakteru. Sámavéda obsahuje zpěvy (sámany), které se např. zpívají v době obřadu Sóma. Mantry jsou většinou převzaty z Rgvédy a přizpůsobeny ke zpěvu. Stylizovaný jadžus, tj. mantra ve formě veršů či prózy, další základní element védských obřadů, se nachází v Jadžurvédě. Jadžurvéda se dochovala ve dvou hlavních kompilacích, které dostaly název Černá a Bílá Jadžurvéda. (Černá a bílá je bez přívlastku negativity nebo pozitivity.) Atharvavéda je ze všech nejmladší, rozvíjí různé působení manter, zabývá se magií, léčením, obsahuje 6000 strof a mnoho řádků v próze v 731 hymnách. Pojem Atharvángirasah je často používán podle této védy; ukazuje na dvojaký charakter jejího obsahu: na mírumilovnou bílou magii (Atharvan) a zaříkadlovou černou magii (Angiras). Další název této védy je Brahmavéda. Delší dobu byly autoritativní pouze první tři védy, tato čtvrtá véda byla uznána až později. Rgvéda a Atharvavéda jsou ze všech nejdůležitější.
Tyto čtyři védy jsou zjevené Písmo, což znamená, že obsahují učení, předané Bohem mudrcům. Védy se nazývají také śruti. Śru znamená slyšet a byli to ršiové, kteří učení slyšeli od Boha.
Bráhmany rituálně interpretují védské hymny z hlediska obřadnictví, komentují je a vykládají. Bráhmany jsou psány v próze.
Rgvéda má dvě bráhmany:
— Aitaréja (Áśvalájana) bráhmana
— Kaušítaki (Śánkhájana) bráhmana
V Černé Jadžurvédě najdeme tři sbírky bráhman:
— Taittiríja bráhmana
— Káthaka bráhmana
— Maitrájaní bráhmana
V Bílé Jadžurvédě jsou všechny bráhmany sestaveny do společného velkého textu, jednoho z nejdůležitějších textů védské literatury, do Śatapatha bráhmany (asi 8. stol. před n.l.).
K Sámavédě patří (počet se podle různých zdrojů liší):
— Paňčavinśa (Praudha) bráhmana
— Šadvinśa bráhmana
— Samavidhána bráhmana
— Árśéja bráhmana
— Dévatádhjája bráhmana
— Džaiminíja bráhmana
— Čhándógja bráhmana
Atharvavéda má jen jednu bráhmanu: Gópatha bráhmana.
Nejmladší části bráhman, které jsou ve stylu starých bráhman, se nazývají áranjaka. Tyto texty byly určeny ke studiu v lesích při meditaci. Určité části áranjak se zabývají filozofickými problémy. Tyto texty známe pod pojmem upanišad.
K Rgvédským bráhmanám patří z těch nejstarších Aitaréja a Kaušítaki upanišady. K Taittiríja bráhmaně patří Taittiríja a Mahánárájana upanišady, k Śatapatha bráhmaně Brhadáranjaka a Íśá upanišady. K Sámavédě patří Čhándógja upanišad, což je větší část Čhándógja bráhmany (Čhándógja bráhmana obsahuje deset kapitol – prapáthaka –, z nichž první dvě se jmenují Čhándógja-mantra-bráhmana a ostatní kapitoly formují Čhándógja upanišad), a Džaiminíja upanišad-bráhmana, což je jedna z knih z Džaiminíja bráhmany, která obsahuje Kéna upanišad. K Atharvavédě z raných textů patří Praśna a Mundaka upanišady.
Přesnější dělení bráhman, áranjak a upanišadů podle jednotlivých védských škol a tradic bude (je) tématem jiné části webu.
Ohňový obřad podle Śatapatha bráhmany vyžaduje až 10 800 cihel. Mnoho z těchto cihel je identifikováno s částmi Pradžápatiho (prsty nohou i rukou, vitálním dechem atd.) a s částmi kosmu (roční období, světové strany, světy, božstva atd.). Základní podoba oltáře představuje pět stupňů, které korespondují s nohami, stehny, boky, hrudníkem a hlavou Pradžápatiho, a také s pateronásobnou strukturou světa: země, mezivzdušný prostor, atmosférický svět, meziprostor a nebe. 10 800 cihel je proto rozděleno do pěti stupňů. První, druhý, třetí a čtvrtý obsahují po 1950 cihel a pátý stupeň 3000.
Pokud to chápeme esotericky (a snad je k tomu důvod), tak jsou to archaické modely pozdějšího jógického těla, které tvoří čakry a nádí. Původ tantrické techniky njásy pak lze vidět v úkonu, kdy se prsty nohou a rukou ztotožňují s kosmickými principy. V úkonu, kdy se Pradžápati otočil kolem centrální osy oltáře, lze spatřit speciální jógickou techniku pro probouzení tzv. hadí síly.
| Pět stupňů ohňového oltáře ve vztahu k tělu Pradžápatiho a kosmu. | ||
| oltář | Pradžápati | kosmos |
| Všechny světy se od pátého stupně rozpínají jak do sebe, tak i vně. | ||
| 5. stupeň | hlava | nebe |
| Brahman (nad) Smrt (pod). | ||
| 4. stupeň | hrudník | meziprostor |
| Pradžápati se otočil kolem centrální osy oltáře. | ||
| 3. stupeň | boky | atmosféra |
| 2. stupeň | stehna | mezivzdušný prostor |
| Pradžápati ležící na svých zádech je základem oltáře. | ||
| 1. stupeň | nohy | země |
Upanišady lze třídit různými způsoby, následující je jedna z možností:
1)
Předbuddhistické prozaické upanišady (8.-6. stol. před n.l.):
Brhadáranjaka, Čhándógja,
Taittiríja, Aitaréja, Kaušítaki, Kéna.
2) Veršované upanišady (6.-5. stol. před n.l.):
Íśá, Katha, Mundaka,
Śvétáśvatara.
3) Pozdější prozaické upanišady (5.-3. stol. před n.l.):
Praśna, Maitrájaní, Džábála, Paingala,
Mándúkja.
Pozdějších
upanišadů je celá řada. Podrobněji o upanišadách viz. sekce Upanišady.
