Čtyři upavédy

Čtyři upavédy

 

 

Napsal a zpracoval: Rasa Ravi © 1995, 2004.	verze: 1.5 29-XI-2004
Hlavní část textu je součástí knihy Úvod do metafyziky a esoteriky Indie, kap. 1.3
Knižní edice: Nakl. Vadžrajóginí © 1995 (kniha je vyprodaná).
Použitá literatura je uvedena v sekci Bibliografie, knižní edici odpovídá verze 1.0

Upavédy jsou tzv. dodatkové védy. Jejich klasifikace není vždy stejná, obecně je však můžeme dělit následovně:

— Ájurvéda
— Dhanurvéda
— Gandharvavéda a Nátjavéda
— Arthavéda (Arthaśástra)

Ájurvéda

Podle tradice jsou autorem Ájurvédy Brahmá, Pradžápati, Aśvinové a další. Slučuje v sobě různá díla o vědě a medicíně. Nejznámější i nejstarší staroindická pojednání o lékařství jsou Čaraka a Suśruta. K medicíně patří například na Západě proslulé dílo Káma-sútra od Vatsjájany.

Suśruta říká, že původně obsahovala sto tisíc veršů v tisíci kapitolách a Brahmá (Stvořitel) je jejím autorem. Brahmá tak měl učinit ještě před stvořením bytostí. Čaraka a Suśruta samhity jsou tantrické spisy.

 

Ájurvéda je rozdělena do osmi kategorií:

— chirurgie (śalja)
— léčba onemocnění hlavy (śálákja)
— léčba běžných nemocí (kája-čikitsá)
— působení proti vlivům démonů (bhúta-vidjá)
— léčení dětských nemocí (kaumára-bhrtja)
— protijedy (agada-tantra)
— věda o omlazení těla neboli alchymie (rasájana)
— věda k získání sexuální síly (vádžíkarana)

 

Již v Rgvédě najdeme božské lékaře Aśviny, kteří vracejí zrak slepým a chromým dávají schopnost chodit. Jeden zvláštní mýtus mluví o mladé dívce Viśpalá, která při nějakém neštěstí přišla o jednu nohu, kterou jí Aśvinové nahradili nohou železnou. V Atharvavédě hymny na vyléčení nemocí a proti napadení člověka démonem, který způsobuje nemoc, se jmenují bhaišadžjáni, na rozdíl od těch, jejichž předmětem je udržení dlouhého života a zdraví. Tyto hymny se jmenují ájušjáni – výraz, který se později nahrazuje slovem rasájana, sanskrtským ekvivalentem pro alchymii.

První zmínka o nauce o chorobných změnách v lidském organismu se nachází již v Rgvédě. Raná buddhistická literatura se o tom také zmiňuje. Dílo Mahávagga v kapitole o léčivech se často odvolává na obsah Suśruty. Máme mnoho pozitivních historických důkazů o tom, že v době Buddhy a ještě i dřív nauka o nemocech a ájurvédská metoda léčebného postupu byla v oblibě. Z toho je zřejmé, že před narozením Hippokrata Indové již měli rozpracovaný systém medicíny. Kőrösi Csoma Sándor byl prvním, který poukázal na to, že tibetský kánon Tandžur obsahuje mezi jinými přeloženými texty i překlad Čaraky, Suśruty a Vághbatty.

Suśruta popisuje příznaky více než sto padesáti onemocnění, způsoby jejich léčby a přibližně 760 léčivých přípravků. V Indii byly dobře propracovány chirurgické zákroky, jako odstranění kamínků a očního zákalu, operace kýly, amputace končetin a plastická operace (změna uší, nosu a úst). Suśruta sám byl obratným chirurgem.

 

Anatomie

Starověcí hindští lékaři neměli spolehlivé znalosti o anatomii člověka. Není se co divit. Hindská medicínská věda se začala rozvíjet v buddhistickém období. Buddhisté považovali život za svatý a nebylo myslitelné brát život ani zvířatům či působit jim bolest z důvodu experimentální medicíny.

Suśruta pokládá nervovou síť za část cévního systému, který dělí do čtyř kategorií:

— nervové (váta, vzduch)
— cévové (pitta, žluč)
— lymfatické (kapha, hlen)
— arteriální (raktavahá-śirá, nosič krve)

 

Suśruta dále říká, že považovat vátu, pittu a kaphu za nervové, cévové atd. systémy je jen přibližné. „Cévy (kanálky, nervy, nosiče) váty jsou barvy světlozlaté hnědi, jež je tříslově zabarvená (aruna), a jsou naplněny vzduchem. Cévy pitty jsou všechny teplé a mají modrou (níla) barvu. Cévy kaphy jsou studené a jsou bílé (śvéta) barvy. Cévy krve jsou červené (lóhita) barvy a nejsou ani teplé ani studené.“

 

Fyziologie

„Potrava (anna) dodává tělu člověka tzv. elementy (dhátu), ze kterých se tělo udržuje a ze kterých se skládá.“ Potrava se mění v esenci (rasa) v zažívacím traktu pomocí antaragni (vnitřní oheň či hoření, okysličování). Okysličení probíhá přirozenou teplotou pitty v těle. „Otázka teď zní, zda zažívací oheň je odlišná věc od pitty, nebo je pitta ohněm? Odpověď zní, že podle určité hodnoty pitta může svou činnost projevit v podobě ohně ve své činnosti zahřívání (pačhana) a okysličování (dahana). Tak se pitta považuje za vnitřní oheň (okysličování).“

„Nervový systém (váju) je regulátorem fyzikálního mechanismu člověka. Nervy jsou patera druhů: prána, apána, samána, udána a vjána. Slouží fyzickým pohybům (svalové kontrakce), skrze ně jsou vyjádřeny smysly, jsou nositeli smyslového vnímání jako zrak, chuť, čich, hmat a sluch. Zesilují tělesné elementy (dhátu) a jsou koordinátorem tělesných orgánů. Aktivují řeč, základy zvuku, a tak i slyšení. Jsou hlavní příčinou uvědomování si zvuku a doteku. Jsou zdrojem příjemných a veselých pocitů. Zintenzivňují zažívací oheň a vyměšují z těla všechny nepotřebné produkty.“

„Nervy prány se nacházejí v mozku, hrudníku, uších, jazyku, tváři a nose. Jejich funkcí je plivání, kýchání, zvracení, dýchání a zažívání. Nervy udány se nacházejí v pupku, hrudníku a krku. Jejich funkce jsou: řeč, vynaložení sil, teplo, energie a tvářnost. Nervy samány se nacházejí v potních žlázách, cévách a v lymfatyku (amvu). Zesilují zažívací oheň. Nervy vjány (motorické) se nacházejí po celém těle. Jejich činnost je velmi rychlá. Umožňují chůzi, roztažení, pohyby rukou a nohou, kontrakci svalů, mrkání očí a jiné. Nervy apány se nacházejí ve varlatech, měchýři, v pohlavních orgánech, pupku (žaludku), koleně, kyčli a konečníku. Apána nervy umístěné ve střevech způsobují vylučování semene, výkalů a moči, vyhánějí ovum a zárodek.“

 

Věda nemocí

Cokoliv způsobuje bolest, je nemocí (vjádhi). Nemoci jsou čtvera druhů:

— z nehody čili mechanické (ágantu)
— fyzikální (śárira)
— mentální (mánasa)
— přirozené (svábhávika)

 

Mentální nemoci mohou vyvstat ze zlosti, smutku, strachu, příliš velké radosti, žárlivosti, koncentrace mysli, neštěstí, touhy, pýchy atd. Přirozené nemoci vyvstávají z hladu, žízně, senility a spánku.

 

„Nemoci mají svůj původ v sedmi zdrojích:

— v dědičnosti (ádivala)
— v mateřství (džanmavala)
— v zažívání (dóšavala)
— v mechanických funkcích (samghátavala)
— ve fyzikálních funkcích (kálavala – vyplývající z ročních období)
— v nákaze (daivavala)
— v přirozenosti (svabhávavala)“

 

„Tělesné okysličování (agni) se třídí do čtyř druhů podle své činnosti:

— hyperfunkce (tíkšna)
— hypofunkce (manda)
— normální funkce (sama)
— abnormální funkce (višama)“

 

Léky

Léky se získávají ze zvířat, minerálů a rostlin. Ze zvířat se používá med, mléko a mléčné produkty, žluč, mast, kostní dřeň, krev, maso, výkaly, moč, kůže, semeno, kost, šlachy, roh, pazour, kopyto, chlupy a žlučový kámen. Z minerálů se používá zlato, „pět kovů“ (stříbro, měď, cín, olovo a železo), jejich oxidy, písek, uhličitan vápenatý, arzén, drahý kámen (diamant), mořská sůl, železo, kalcium a antimon. Rostlinné drogy jsou ze čtyř zdrojů. (1) Vanaspati, které mají plod bez květů, (2) vánaspatja, rostliny, jejichž plod se vyvíjí z květů, (3) óśadhi (byliny), rostliny, které setrvávají jen pro vývoj semen a (4) vírudh, rostliny, které se roztahují (plazí). Používá se kořen (múla), kůra (tvak), jádro (sára), gumová pryskyřice (nirjjása), vlákna (náda), šťáva (svarasa), listy a vrchol květů (pallava), rostlinná zásada (kšára), mléčný výměšek (kšíra), plod (phala), květ (pušpa), popel (bhasma), olej (taila), trn (kantaka), lupen listí (patra), poupě květu (śúnga), oddenek a cibulka (kanda), nerozvinuté klíčky (praróha).

 

Na závěr pojednání o indické medicíně si připomeňme stále aktuální poučení Suśruty:
„Lékař, který nezná principy stravování, nemůže léčit nemoci.“

Dhanurvéda

Je dílem Viśvámitry. Tato véda pojednává o vědě válčení. Arzenál rozděluje do čtyř tříd:

— Metací zbraně, střela, šíp. Patří sem výzbroj, která opustí ruku válečníka.
— Zbraně, které má válečník vždy u sebe, např. meč.
— Výzbroj, kterou může mít válečník jak u sebe, tak může opustit jeho ruku.
— Válečné stroje a mechanismy.

 

Každá zbraň má vlastní božství, jako např. Brahmá, Višnu, Paśupati, Agni, Varuna atd.

Existují čtyři třídy válečníků:

— pěchota neboli řadový válečník
— vozataj
— kavalerista
— válečník se slonem

 

První část Dhanurvédy se zabývá přísahou válečníka. V druhé části se dozvíme o způsobech předávání instrukcí a rozkazů. Třetí část pojednává o praktické části válčení, např. jak používat různé zbraně atd. Čtvrtá část se zabývá magickým pozadím, mantrami, a jakým způsobem uctívat určitá božstva zbraní.

Gandharvavéda a Nátjavéda

Autorem je Bharata. Tato véda pojednává o hudbě, zpěvu a tanci. Popisuje, jak používat různé tóny, melodie, pauzy a jiné důležité zákonitosti v hudbě. V Indii taneční umění, zpěv a interpretace hudby měly vždy vážené postavení. U tance se objevují různá gesta rukou, nohou i těla (mudrá), která dokáže číst pouze znalec tohoto umění. Každý pohyb tanečnice je určitým znamením pro něco, včetně výrazů očí nebo úst. U hudby stanovili např. stupnice bohům nemilé, které v dnešní době na Západě velmi často využívají některé hudební skupiny, čímž vyvolávají negativní síly.

S Gandharvavédou koresponduje Nátjavéda, jež je písmem dramatu a ztělesňuje morální a spirituální pravdu. Nátjaśástra je encyklopedií dramatu, hudby, tance a jiných předmětů. Byla sepsána kolem 2. stol. před n.l. Tanec je považován za jednu z těch náboženských ceremonií, které se bohům nejvíce líbí. Je dedikací všech činností Nejvyššímu a tím je považován za nejvyšší formu uctívání. Sami bohové jsou největšími tanečníky. Śiva je králem tance a proto má i jméno Natarádža. Jeho krásná choť, podle mytologie, Párvatí, dcera Himálaji, byla první učitelkou tance, která z nebe přinesla toto umění k lidem. Nátjaśástra od Bharaty je vrcholným a základním dílem tance, zpěvu, hudby a dramatu. Jiné důležité dílo pro tanečníky je Abhinaja-darpana (Zrcadlo gest) od Nandikéśvary.

Existuje mnoho klasických tanečních stylů. V jižní Indii se snad zachovala stará tradiční kultura nejvíc, protože je to oblast, která byla vždy vzdálena od různých invazí okupantů. Bhárata-nátja je taneční technika z jihu Indie, z tamilské oblasti. Tančí ji obvykle žena sólo. Její písně zrcadlí čistou oddanost a lásku. Tanečnice je uctívač a Bůh je předmět uctívání. Tím vlastně tanec není pouhým uměním pro pobavení lidu, jak je tomu na Západě, ale metafyzikou z nejniternější podstaty. Je dynamickou meditací.

Tiruvilajadál purána vysvětluje význam slova Bharata v pojmovém rozboru slabik bha-ra-ta následovně do kombinace tří prvků:

— bhava (vyjadřovací způsob)
— rága (hudební modus)
— tala (rytmus)

 

Vysoce kultivované umění Bhárata-nátji předváděl učitel tance a také rituální tanečnice (dévadásí) v chrámech jižní Indie. Dívky byly mnohokrát již od svého mládí dedikovány službě Bohu jako tanečnice. Rádžadásí je tanečnice, která tančila před posvátnou vybranou společností chrámovou, alankaradásí tančila ze sociálních důvodů, dévadásí tančila regulérně v chrámech a svadásí tančila jen při speciálních náboženských příležitostech. Když byla tanečnice poprvé dedikována chrámu, slavil se obřad, kde se dívka rituálně provdala za chrámové božstvo. Pak dívka dostala zlatý šperk talí, který nosila na krku jako znak zasnoubení. Jen tím se mohla stát chrámovou tanečnicí. I zde vidíme, že být tanečnicí je celoživotním posláním, uctíváním Boha.

Taneční drama, které existuje ještě dodnes, je snad v nejbližším spojení se sanskrtskou teatrální tradicí. Veškeré umění v starověké Indii můžeme nazvat chrámovým uměním, ne proto, že muselo být součástí chrámového života, ale proto, že jeho cílem bylo spirituální sjednocení s Bohem. Bůh je svrchovaným Umělcem a řídí všechny činnosti člověka, ať je to denní rituál nebo umělecká práce.

Višnudharmóttara vysvětluje: „Uctívání Boha tancem (nrtta) uskuteční naplnění všech přání, čímž se člověk vydá na cestu vykoupení. Tanec dává důstojnost, dlouhý život a ničí všechna neštěstí.“ Základní taneční krok se jmenuje adavu. Jeho prvky jsou pózy (sthanaka) a pohyby (čarí). Určují přesné polohy a pohyby údů v rytmu. Je přibližně 120 variant adavů. Adavu je dále rozdělen do mnoha frází, ale tím se zde nemůžeme zabývat.

Nátja představuje umění dramatu se slovem, hudbou a tancem. Student umění musel absolvovat ve své výuce 64 uměleckých předmětů. Mimo jiné tato výuka obsahovala i komplikovanou řeč gest (mudrá). V umění tance Abhinaja je technika vyjadřování, která má čtyři formy. (1) Angika je vyjadřovací jazyk skrze médium těla (śaríra), tváře (mukha) a pohybu (čéštá). (2) Váčika je vyjadřovací způsob skrze slova, literaturu a drama. (3) Aharja je vyjadřovací způsob skrze dekorace, jako je make-up, šperky a kostýmy. (4) Sáttvika je vyjadřovací způsob skrze činnost různých stavů mysli. Rasa je kvalita, která umožňuje vzájemné pochopení umělce a diváka. Rasa v indické estetické teorii je vyšší pociťování činnosti umění. Bhava znamená stav bytosti. Bhavou tanečnice vyjadřuje emoce, stav charakteru člověka nebo božstvo, které hraje. Podle Bharaty je 8 druhů rasy. Tzv. dočasné bhavy mají 33 druhů. Za povšimnutí stojí, že se přesně definuje i šest druhů smíchu, které s dalšími prvky vytvářejí další výrazové kombinace kvality smíchu.

 

Angika je jazykem gest údů. Dělí se do tří skupin:

(1) Anga — patří sem hlava, ruce, prsa, boky, krk a nohy.
(2) Pratjanga — ramena, lopatky, paže, záda, stehna.
(3) Upánga — oči, obočí, zřítelnice, tvář, nos, čelist, rty, zuby, jazyk, brada, líce a hlava.

Dále se k nim ještě přidávají paty, kotníky, prsty, palec, dlaně a vnitřní strana nohou.

Všechny tyto vyjmenované části těla musí tanečnice dokonale ovládat a znát jejich výrazový jazyk. Tyto pohyby se dále ještě dělí násl.: Śiróbhéda učí gesta hlavy, jež má devět základních poloh, drštibhéda učí pohybům očí. Nandikéśvara jmenuje a určuje osm hlavních druhů, přičemž je mnoho dalších dodatkových druhů. Tárabhéda učí pohybům zřítelnic očí. Rozlišuje se devět pohybů podle Bharaty. Puttabhéda učí pohybům očních víček, je jich také devět druhů. Bhrukutíbhéda učí pohybům obočí, kterých je sedm. Nasabhéda určuje pohyby nosu. Má šest variant. Gandhabhéda určuje pohyby tváře, je jich také šest druhů. Ádharabhéda určuje šest druhů pohybu dolního rtu. Čibuhábhéda určuje sedm druhů pohybu brady. Asjabhéda šest druhů pohybu úst a grívabhéda čtyři druhy pohybu krku. Tímto vyjmenováním jsme chtěli jen poukázat na absolutní propracovanost a obsáhlost indického umění, přičemž jsme se ještě nedostali k snad nejznámějším způsobům gest, tj. ke gestům rukou (hasta mudrá).

Mudry rukou vidíte na obrázcích. Stručně podle názvu mudry si popíšeme některá vybraná gesta:

— Pataka (vlajka): Barva bílá, bráhmanská kasta (bráhmana), rši, Śiva, ochranné božství Parabrahman. Význam: začátek tance, dešťové mraky, les, noc, řeka, příbytek bohů, kůň, vítr, chůze, světlo měsíce, obětovaná potrava (prasáda), klepání na dveře, rovnost, ticho, meč, měsíc, rok, atd.
— Ardhačandra: Měsíc v 8. den temné poloviny, konsekrace podoby božství, původ, myšlenka, meditace, modlitba, klanění se Měsíci, Slunci a Větru.
— Arala: Pití jedu nebo nektaru, silný vítr.
— Kapittha: Lakšmí, Sarasvatí, dojení krav, obětování vonných tyčinek, panna s květinami atd.
— Sučí: Parabrahman, sto, slunce, město, svět, nicota, tělo, deštník, ruce atd.
— Simha-mukhá: Oběť, slon, pohyb, girlanda lotosů, tvář lva atd.
— Samdamsa: Dávání, obětování, uctívání a číslo 5.
— Aňdžalí: pozdrav bohům (když jsou ruce nad hlavou), pozdrav guruům (ruce jsou před tváří) a pozdrav bráhmanům (ruce jsou u hrudníku).
— Svastika: Krokodýl.

Śambhu (Śiva) se vyjadřuje následovně: mrgaśiršá mudrá levou rukou a tripitaka mudrá pravou. Višnu: tripitaka mudrá oběma rukama. Párvatí: ardhačandra mudrá oběma rukama, jedna směrem nahoru, druhá dolů. Podobnou kombinací se vyjadřují i jiní bohové, různé činnosti...

Zpívání posvátných manter v Rgvédském období bylo nejstarším známým druhem hudby v Indii. Je mnoho odkazů na hudební nástroje, např. na různé bubny, strunné nástroje včetně víny, které již tehdy byly používány. Sámavédské hymny se zpívaly určitým stylem a učenci říkají, že jihoindická rága Khará-haraprijá se velmi podobá stupnici sámanů. Kaušítakí bráhmana nám podává jednu legendu, podle které bohyně Sarasvatí tančila na vibrace rytmů úderů různých neakcentovaných tónů védských kněží. Z jejího tance pak Pradžápati vynalezl metrický systém.

Karnátská klasická koncertní hudba se dělí na kalpita sangítu, již předem komponovanou hudbu, a na manódharma sangítu, spontánní hudbu ve své nejčistší podobě. Ideálem je přednést melodickou krásu rágy ve všech jejích variacích. Rozlišuje se umělecká hudba a sakrální hudba. Základem veškeré hudby je rága (hudební modus určený stupnicí). Rága má speciální strukturu a fixně dané noty. Starověcí autoři udávají esenciální charakteristiku rág ve využívání určitých tónů, přičemž zase jiné tóny se v rámci dané rágy nepoužívají. Různé rágy tak vyjadřují různé emocionální světy. Některé rágy se smějí hrát pouze v určité hodině dne. Sandhí prakáś rága se hraje v čase soumraku, setmění nebo východu slunce. Představuje násl. stupnici: ri Ga dha Ni (Cis E Gis H). Stupnice Ri Ga Dha Ni (D E A H) dává rágu do prvních dvou hodin dne nebo noci.

Indové rozeznávají 22 mikrotónů v oktávě. Rozdělení moderní hindustánské oktávy a naší koncepce do 22 mikrotónů je následující:

  0 (22)—Sa—C,
  4—Ri—D,
  7—Ga—E
  9—Ma—F,
13—Pa—G,
17—Dha—A,
20—Ni—H,
22 (0)—Sa’—C’.

 

Variace časových jednotek nebo rytmus se jmenuje tala. Tempo se jmenuje laja. Je sedm principiálních tal. Sedm variací tal použitých v pěti různých časových modech dává 35 forem tal. Každá z nich se dále může dělit na menší jednotky času o 3, 4, 5, 7 nebo 9 taktech, které dohromady dávají 175 forem tal.

 

Na ukázku několik druhů tal v karnátské hudbě:

1. Ádi tala 4+2+2
2. Miśra čapu tala 3+4

V hindustánské hudbě:

3. Dípčandí 3+4+3+4
4. Dhamar 5+2+3+4
5. Rúpak 3+2+2

Arthavéda (Arthaśástra)

Je rozdělena do mnoha částí a zabývá se např. prací s koněm, slonem a velbloudem, různými uměleckými odvětvími a řemeslnictvím, hospodařením, vařením, státovědou, jednáním s mudrci, povinnostmi panovníka, uspořádáním královského dvora, osídlováním nových krajů, vymáháním daní, užíváním pozemků, celními záležitostmi, omezováním moci šlechty, tělesnou stráží, vedením účetnictví, sestavováním vyhlášek, mírami a váhami, čajovnami, pohostinstvím, loďařstvím, hazardními hrami atd.