Bůh a bohové

Bůh a bohové

Hledání jediného Boha v indickém myšlení nacházíme již ve védských hymnech. Bohové véd jsou samostatné božské bytosti, které nejsou ohraničeny jinými bohy. Každý bůh z počátků časů se považoval za Nejvyššího. Například jeden z védských bohů, Indra, bůh vzduchu, se nazývá i Viśvakarman – Ten, jenž je původcem všeho existujícího. Slunce (Savitar) je vzýváno jako Pradžápati – Pán všech živých bytostí. V různých částech véd tak můžeme najít modlitby k různým bohům, což pak krystalizuje ve vzývání jednoho Boha, Původce Nebe i Země, Pána a Otce, a konečně se dostáváme k víře v jedinou božskou Esenci (Brahman), jejíž manifestací jsou Otec či Původce všech věcí.

Pro indickou náboženskou filozofii je příznačné, že zde najdeme vedle sebe bez jakýchkoliv vážných sporů pluralistické, panteistické, dualistické, monoteistické i monistické pohledy na Skutečnost či Boha. Indická dharma dává myslitelům a mystikům volnou ruku při vysvětlování epistemologických a teistických tezí. Všechny tyto nábožensko-filozofické soustavy, i když jsou na první pohled rozporuplné, vytvářejí společnou charakteristiku celého hinduismu. V tomto smyslu vlastně hinduismus nemůžeme nazvat náboženstvím, protože nezastává jeden náboženský názor. Všechny ortodoxní darśany vycházejí z véd, avšak učení véd vykládají po svém. Dosti velké rozdíly se projevují v chápání či popisu Boha, jedni Ho považují za Osobu, pro druhé je bez tvaru, třetí tvrdí, že se s Ním nikdy nemůžeme ztotožnit, což vyvracejí čtvrtí, atd. Náš výklad zde omezíme na názor advaita védánty.

Nejvýstižnější přívlastky pro Boha-Absolutno čili Brahmana jsou:

SAT – Je to Bytí ve smyslu absolutní Jednoty, kde zkušenost je čirý Bůh. Není to bytí chápané jako lidská existence.

ČIT – Je to univerzální Vědomí mimo dualistickou skutečnost. Není to vědomí vnímání sebe nebo něčeho jiného lidskou myslí. Je to svrchované Vědomí, kde je Jednota a neexistuje rozdíl mezi subjektem a objektem.

ÁNANDA – Je to transcendentální Blaženost nepochopitelná lidským intelektem. Ani nejsilnější příjemné pocity lásky, radosti atd. se k popisu ani z části nepřibližují. Je to blažený „stav“ zkušenosti Jednoty s Bohem. Toto Blaho vzniká při „pocitu“ ne–rozdílnosti od Skutečna. Blaho je to, když si átman Uvědomí své Bytí. Ánanda vyvstane ze spojení satu a čitu v jedno Jediné.

Taittiríja upanišad říká, že člověk se ve své nevědomosti ztotožňuje s hmotnými vrstvami, které obklopují jeho pravou podstatu – átmana. Když je překročí, ztotožňuje se s Brahmanem, který je čistá Blaženost.

Hinduismus je také maximálně liberální v chápání koncepce Boha a bohů. Obracet se k Brahmanu jako k Bohu bez tvaru, podoby, formy či jména je velice těžké. Proto v Indii spíše převládá stanovisko nějakou formou Boha zpodobit. Tím se může stát předmětem uctívání a obřadnictví, k čemuž napomáhá nesčetné množství náboženských textů včetně mytologických příběhů. Indové většinou věří v jediného Boha, kterého představuje člověkem, rodinou či tradicí uctívaná podoba. Když se Ind obrací i k jiným bohům či spíše božstvům, je to podobné jako když se katolík obrací k panteonu svatých. Princip a přístup je stejný, pouze terminologie je odlišná. Určitá božstva mají specifickou úlohu, např. když člověku schází štěstí, obrací se k bohyni Lakšmí, umělci a školáci se obracejí k Sarasvatí, která uctívači garantuje úspěch v hudbě a moudrost, Kubéra a Ganéśa dává bohatství a garantuje podnikatelský úspěch. Ind může najednou uctívat více božstev, avšak přitom stále má víru v jediného Boha, v aspektu jemu nejmilejším. Případně Ho uctívá najednou v mnoha aspektech, přičemž různé aspekty představují jediného Boha a ne mnoho bohů! Samozřejmě tato tvrzení se nedají zevšeobecňovat na rozmanitá vyznání všech Indů.

Většina hinduistů vyznává jednoho z tzv. pětice bohů (paňčadévatá), kterého vyzdvihuje na úroveň Jediného Nejvyššího Boha nebo Brahmana. Jsou to: Višnu, Śiva, Śakti (Déví neboli Bohyně), Ganéśa (Ganapati) a Súrja (Slunce). Višnuista tedy považuje Višnua nebo jednu z Jeho početných podob a inkarnací, jako Vásudéva, Nárájana, Hari, Kršna, Ráma, za Nejvyššího a ostatní bohové z pětice se Mu podřizují. Přesně tak je tomu i u śivaistů. Pro ně je Śiva nebo některý z Jeho různých aspektů, jako Mahéśvara (Velký Pán), Śankara (Milostivý Ochránce), Hara, Mahádéva (Velký Bůh), totožný s Brahmanem. Uctívači Bohyně Matky, śaktové, se obracejí snad ke všem puránickým podobám Déví, přičemž je to vždy jen Ona v mnoha aspektech, od které se odvozuje všechno, tedy i všechny podoby ostatních božstev a bohů. Ganéśa, jenž podle mytologie je synem Śivy a má sloní hlavu, je velkým odstraňovatelem překážek (duchovních i materiálních). Jeho uctívači Ho považují za Nejvyššího, což jim potvrzuje Ganéśa-purána, kde je psáno, že Ho uctívají všichni bohové ze zbylé pětice. Súrja má dva aspekty, bez podoby a s podobou. Bez podoby se projevuje ve všem a celý svět je Jeho modifikací. S podobou se nachází v kosmických tělesech a v předmětech, kterým dává schopnost jasu a záře. Vyznavači Súrji Ho považují za Nejvyššího. Ostatní bohové jsou ozářeni Súrjou, Jehož transcendentální paprsky září všude.

Známá Trojice (trimúrti): Stvořitel (Brahmá), Udržovatel (Višnu) a Ničitel (Śiva) je pouze všeobecným pohledem na Boha. Pro śivaistu není Śiva jenom jedním z Trojice. Oni nevzývají Ničitele, jak to mnozí chápou na Západě. Pro ně je Śiva synonymem pro Brahmana, je nad Trojicí. Když śivaista jmenuje Trojici, mluví o Brahmovi, Višnuovi a Rudrovi. Podle některých śivaistických tanter se Śiva projevuje jako Tvůrce (Hara), Ochránce (Śankara) a Ničitel (Rudra), což jsou jen jiná jména pro Trojici. Když śivaista uctívá Śivu-Rudru v aspektu Ničitele, hledí na Něho esoterně, tzn., že ničení se vztahuje na zničení duchovních nečistot a nevědomosti adepta, které mu brání v Poznání. Na druhé straně samozřejmě existují i sekty nižších forem, které vzývají hrůzostrašný aspekt Śivy bez jakéhokoliv duchovního významu. Jsou to tzv. ugra formy Śivy: Aghóramurti, Batuka, Bhairava, Mahákála atd. Nadřazenost Višnua nad Trojicí je pro višnuistu podobná. Stvořitel u Indů nemá velkou náboženskou úlohu, existuje málo chrámů Jemu zasvěcených.

Někteří mudrci hledí na Boha, Přírodu a všechno dualisticky, jiní zase nedualisticky. Mezi těmito extrémy jsou početné mezistupně. Takovéto rozporuplné názory nejsou pro opravdu moudrého nijak antagonistické. Moudrý dobře ví, že všechny náhledy na jedno Skutečno jsou jen Jeho různým zrcadlením v mysli člověka. Skutečno je dosažitelné pouze vnitřní prací, vnorem do prapodstaty Skutečna. V Kulárnava-tantře Śiva (zde personifikovaný Brahman) říká: „Někteří jsou oddaní dualismu, jiní zas monismu. Ani jeden z nich nezná Moji Pravdu, jež se nachází za oběma.“

Všimněme si neosobního přístupu hlubokého učení śivaistického textu Abhédakáriká, který sám zavrhuje teologizaci Śivy: „Pojmenovat Skutečnost, která je beztvará, nemá fenomenální existenci a také není předmětem vnímání, Śivou, není nic jiného než mentální konstrukce. Za žádných okolností není všeudržující-všepodpírající Pán podřízen změnám, ani zdánlivým ani skutečným. I v případě, že by byl podřízen oběma druhům změn, zůstal by nedotčen v ne–dělitelnosti (neoddělenosti).“

Śiva je nejčastěji zobrazován v podobě velkého askety a jógina, který je pohroužen do neustálých meditací v himálajském pohoří. K jeho symbolickým atributům patří trojzubec (triśúla) a malý bubínek damarú. Sedí v lotosové pozici a ve vlasech má srpek Měsíce a řeku Gangu. Kolem krku se mu otáčí had a mezi obočím má třetí oko. Dalším rozšířeným způsobem uctívání Śivy je lingam. Není zde možné popsat různé druhy lingamů, jejich důkladný popis můžeme najít v śivaistických puránách.

Linga-purána přináší dvacet osm jmen Śivy jako Jógéśvara. V každé kali juze se Śiva projevil jako Jógéśvara. Do současnosti uplynulo dvacet osm kali jug, proto dvacet osm Jógéśvarů. V tantrických tradicích jsou pak rozmanité podoby Rudrů, Bhairavů a jiných tantrických, mnohdy hrůzostrašných podob Śivy.

Aspekt Bhairava je Hrozný. Je to jméno hrůzostrašné (ugra) podoby Śivy, který zničil tzv. tři města démonů. Bhairava je většinou znázorněn se psem, nebo jako ten, který jezdí na psovi, proto se jmenuje také Śváśva (Jehož koněm je pes). Bhairava je také jméno jižní tváře pětihlavého Śivy. Jeho mudrou je kataka. Bhairava má osm hlavních podob: Asitánga, Ruru, Čanda, Kródha, Unmatta, Kapála, Bhíšana a Samhára. Tyto podoby jsou dále řazeny po dalších osmi skupinách.

Jako Ničitel se Śiva jmenuje Rudra, Bhairava, Vírabhadra a Mahákála. Jedním z nejznámějších blahodárných aspektů Śivy je Śambhu (Udělující radost). Představuje neměnící se stav, kdy Univerzum vchází k odpočinku. Śambhu je také uctíván buddhistickými a džinistickými tantriky. Dalšími blahodárnými aspekty Śivy jsou Śamkara, Bhava, Viśvanátha a Mahádéva. Śiva tak reprezentuje jak smrt a konec věcí, tak i nový život, jenž se tvoří z destrukce. Další Jeho jméno je Śríkantha (Pán s krásným krkem) neboli Nílakantha (Modrokrký). Je to jeden z jedenácti aspektů Rudry (Ékádaśarudra).

Každá zvláštní podoba Višnua má vlastní ikonografické vyobrazení. Jeho zvířecí inkarnace jako Ryba (Matsja), Želva (Kúrma) a Kanec (Varáha), nebo i jako Napůl–člověk–napůl–lev (Narasimha), jsou znázorněny jako podoby vlastních zvířat. Inkarnace Kance navíc drží ve svých čtyřech lidských rukou palcát, lotos, lasturu a nabroušený disk. Narasimha má dvě ruce držící disk a palcát a na krku má girlandu. Vamana (inkarnace Trpaslík) drží deštník a tyč ve svých dvou rukou. Inkarnace Parašuráma má čtyři ruce, v nichž drží luk, šípy, lasturu a disk. Inkarnace Balaráma (podle Mahábháraty Kršnův bratr) může mít dvě nebo čtyři ruce. Pokud má dvě, drží v nich palcát a pluh. Pokud čtyři, pak pluh, lasturu, disk a klacek. Inkarnace Buddhy jako Višnuova podoba má chladnou vizáž. Sedí na lotosu a má podlouhlé uši. Kalki, inkarnace, která se jen očekává, má podobu kněze sedícího na koni, v rukou drží luk a šípy, lasturu, meč a disk. Kršna má buď dvě nebo čtyři ruce. Tři ze čtyř rukou drží palcát, disk a lasturu. Čtvrtá ruka žehná příslušnou mudrou. Samotný Višnu má osm rukou. V sedmi drží meč, palcát, luk, šípy, štít, disk a lasturu. Osmá ruka žehná. Višnu sedí na ptáku Garudovi. Garuda má také osm rukou. Višnua doprovází Lakšmí se Sarasvatí. Lakšmí drží lotos a Sarasvatí hudební strunný nástroj víná. Univerzální podoba Višnua (viśvarúpa) má čtyři hlavy a dvacet rukou.

Dvacet čtyři aspektů Višnua (Čaturvinśatimúrti): Kéśava, Nárájana, Mádhava, Góvinda, Višnu, Madhusúdana, Trivikrama, Vámanávatára, Śrídhara, Hršíkéśa, Padmanábha, Dámódara, Samkaršana, Vásudéva, Pradjumna, Aniruddha, Purušóttama, Adhókšadža, Nrsimha (Narasimha), Ačjuta, Džanárdana, Upéndra, Hari a Kršna.

Brahmá má čtyři (resp. pět) hlavy a čtyři ruce. Jezdí na labuti. Po jeho obou stranách jsou Sarasvatí a Sávitrí.

Bohyně má nesčetné podoby. Jako Čandí má dvacet rukou. Devět z nich drží oštěp, meč, malý oštěp (śakti), disk (čakra), smyčku, štít, bubínek a dvě další zbraně. Desátá ruka žehná. Deset rukou na levé straně drží hady, prut, sekeru, hák na slony (ankuśa), luk, zvon, prapor, palcát, zrcadlo a kyj. Před bohyní je buvol s odseknutou hlavou (zničení nevědomosti). Z těla buvola vychází démonický asura. Vlasy, oči a girlanda démona jsou červené (ztělesňují všechny špatné sklony člověka). Dáví krev a drží zbraně ve svých rukou. Krk démona je ve smyčce a Čandin lev útočí na démona. Pravá noha Čandí je položena na lvovi a levá noha na zádech démona (přemožení špatnosti uvnitř). Čandí má někdy deset, jindy šestnáct nebo i osmnáct rukou.

Znalec ikonografických vyobrazení pomocí podobných symbolů dokáže rozlišit jedno božstvo od druhého, ví, co se v nich vyjadřuje, přičemž, samozřejmě, zná příslušné mytologické příběhy, které jsou nevyhnutelné k celkovému chápání ikonografie. Není možné zde ukázat všechny existující varianty ani jen hlavních božstev. Je jich opravdu mnoho. Přitom jsme se nedostali ani k základním podobám Déví, jako jsou deset Mahávidjí nebo četné Mátrky či další tantrická božstva.

V Mundaka upanišadu je příběh syna Sanaky, který toužil po Poznání. Proto se odebral k mudrci Angirasovi a tázal se ho: Co je To, co když poznáme, porozumíme všemu ostatnímu? Mudrc mu odpovídá, že pro moudrého To něco je neviditelné, nehmatatelné, nezničitelné, všudypřítomné, nevztahuje se k ničemu, nemá barvu ani oči ani uši ani ruce ani nohy, je věčné, nejjemnější podstaty, a je příčinou všeho, co existuje. Je to typický upanišadový popis Brahmana, neosobního Boha nazývaného také Parabrahman nebo Paramátman.

Dříve než se rozvinula evoluce objektivního světa, bylo zde jen pouhé Bytí, jeden existující Parabrahman bez přívlastků, jména či formy. Jméno a forma (náma-rúpa) jsou již projevem stvoření. To, co je stvořeno, je odsouzeno k zániku, což znamená, že to není věčné. Věčný je jen Brahman, a proto se na Něj stvoření a zánik nevztahují. To, že veškerá existence pochází od Brahmana, znamená, že všechna materie na začátku byla stvořena z Brahmana. Všechna tato materie se nacházela podle véd ve Vodě. Tuto Vodu různé darśany nazvaly prakrti, májá nebo adžňána. Kromě těchto hlavních výrazů pojmenovali Indové tuto materii, která se nachází potencionálně v Brahmanu, mnoha dalšími slovy. Brahman je i svrchovaná Síla, která je ponořena do svého původního stavu. Máme tak hmotu a sílu, nebo hmotu a pohyb. Tyto základní principy jsou prapůvodem všeho existujícího.

Mundaka upanišad popisuje Brahmana slovy: Není To ani vědomí ani nevědomí. Není ani poznávajícím ani předmětem poznávání. Je abstraktním poznáním, což znamená, že je bez předmětu poznávání a poznávajícího. Nekonečno se nemůže ohraničit ničím, v žádné dimenzi. Poznávající však musí mít objekty poznávání a poznávací způsoby či procesy, které pravdivou podstatu objektu vymezují. Proto Poznání svrchovaného Brahmana je jako teplo v ohni, samotná abstraktní esence.

Májávámana-samhitá říká: „Je to Vznešený (bhagavat) samotný, který má být předmětem oddaného uctívání. Formy, podle různých způsobů, v kterých je nad Ním kontemplováno, jako Višnu, Śiva, Súrja, Buddha atd., včetně Jeho okruhu energie (Śakti), jsou všechny důsledkem, přičemž On samotný je příčina.“ Kulajukti to vyjadřuje podobně: „Člověk by si měl uvědomit, že podle védánty, višnuismu, śivaismu nebo následovníků Buddhy či Súrji svrchovaná Podstata je chápána z různých úhlů, ó Bohyně, je tu přece jen jediná Svrchovanost.“

V třetí kapitole Śáktánandataranginí se můžeme dočíst zajímavou, ale také až radikální tezi: „Parabrahman, Déví, Śiva a všichni ostatní bohové či bohyně jsou vskutku Jedno. Ti, kteří je považují za rozdílná božstva, jdou do pekla.“

„Ti, kteří ve své nevědomosti myslí, že Íśvara (Bůh, osobní Bůh, božství) se nachází v modlách z hlíny, kamene, kovu nebo dřeva, zbytečně praktikují odříkání a oddanost. Nikdy nemohou dosáhnout osvobození bez Poznání.“