Kasty a jugy

Kasty a jugy

Každý, kdo se o Indii zajímá, jistě již zná rozdělení hinduistické společnosti do čtyř základních kast (varna). Proto zde ukážeme netradiční, esoterický pohled.

Nejnižší kasta sluhů, zemědělců – śúdra:
Jsou to lidé, kteří jsou evolučně nevyzrálí pro vyšší ideály. Mají málo moudrosti, a proto se nechávají využívat ostatními vrstvami společnosti. Svým bytím zůstávají při zemi, tj. jsou obklopeni hmotnými záležitostmi. Žijí jen pro radost svých smyslů a mysli. Mohou vyznávat i určitá božstva, ale to se děje jen kvůli splnění vlastních přání (mnoho dětí, dobré manželství, dobrá úroda atd.). Jestliže již karmicky prožili tuto fázi evoluce, začnou hledat něco jiného, budou nespokojeni jen na smysly orientovaným životem. Na Západě śúdru představuje člověk materiálně založený, pro kterého jsou majetek a moc nejvyššími či nejdůležitějšími hodnotami lidského života. Může to být i tzv. věřící, který kromě nedělní návštěvy kostela se k Bohu vůbec neobrací, ten, jenž víru má spíše jako tradici, a ne jako lásku k Bohu. Śúdra na Západě může znát velké množství informací, může mít několik vysokoškolských vzdělání, což ovšem ještě neznamená, že je moudrý. Takový śúdra má za hlavní cíl života hromadění peněz, aut, vlastnictví lepší chalupy než soused atd. Esotericky může být śúdra jak člověk s motykou na poli, tak učený člověk s kravatou. Typickým heslem śúdry je být jako ostatní, nevybočit ze šedé masy „normálních“ (průměrných) lidí.

Mezní kasta obchodníků – vaiśja:
Je to vrstva lidí, která přímo využívá práci śúdrů, tedy je řídí. U vaiśjů se již projevuje řídící charakter, což znamená, že člověk na tomto evolučním stupni se sám snaží utvářet život sobě a druhým, a nenechává se pouze někým usměrňovat. Řízením druhých se vaiśja evolučně učí, což znamená tvořit a sledovat, co z toho pak plyne. Vaiśja již má touhu něco dokázat, i když je ještě stále dosti poután smysly a hmotou. Vaiśja často vzdáleně věří již v něco nadpozemského, avšak koncepce je mlhavá a o skutečné víře ještě nelze mluvit. Vaiśja na Západě má značné vědomosti, avšak se to týká neduchovních oborů. Může být velkým ekonomem, sociologem, vědcem. Naprostá většina politiků jak na Západě, tak i na Východě patří do kast vaiśjů (v lepším případě) resp. śúdrů.

Vyšší kasta bojovníků – kšatrija:
Jsou to bojovníci za vyšší ideály: za lásku, svobodu, lidský pokrok, Boží slovo apod. Jsou vysoce mravní nebo inteligentní (ne vždy obojí) a jsou obdařeni tvůrčí schopností. Svým uměním, hudbou, tvorbou, literaturou apod. chválí vyšší ideály nebo Boha. Většina umělců naší doby ale do této kasty nepatří, protože svými božskými dary hledají jen vlastní úspěch, slávu, společenské postavení a peníze. Kšatrija to dělá pro ideál samotný (ideálem může být i platonicky milovaná žena), případně pro Boha. Za vlastní tvorbu nemusí očekávat slávu a finanční zisk (důležitější je pro něj tvorba samotná). Vědec, který zkoumá svět svými prostředky a znalostmi, a pro kterého je věda skutečnou „svatou naukou“ v kterou věří (jakási náhražka Boha), patří také do této kategorie. Pracuje pro vědu samotnou; jeho vynálezy mohou být později zneužity; tím se ale vědec často nezabývá, protože ještě nemá probuzenou vyšší schopnost vnímání světa (ta přísluší poslední nejvyšší kastě). Kšatrija bojuje za obranu státu (nemusí to znamenat jen roli vojáka, který to většinou dělá z donucení a ne z přesvědčení), rodinu, lásku, víru, dobro všech, zastává se lidí, kteří chtějí nastolit spravedlnost (viz rytíři). V současnosti je kšatrijů málo.

Nejvyšší kasta knězů – bráhmana:
Tito lidé na evolučním stupni dospěli tam, kde je již nezajímají světské záležitosti, ale celým svým bytím hledají Boha nebo vyšší úroveň lidství. Na nižším stupni filozofují, na vyšším se oddávají meditacím a vyhledávají přítomnost mudrce či gurua. Na nejvyšším stupni dospějí k Poznání. Brahmíni již nebojují za pravdu, za lásku či víru, protože dobře vědí, že dobrá karma je také jen karma. Víc mohou pomoci vlastní Moudrostí a světlem, které nosí ve svém srdci. Brahmín (bráhmana) usiluje o vlastní vykoupení či vykoupení ostatních.

Čtyři věky neboli jugy úzce souvisí s kastami. Černý věk, ve kterém v současnosti žijeme, se spojuje s vládou śúdrů. Nejlepší věk, Zlatý, byl spojován s bráhmany. Manuův zákoník říká:

„Ve Zlatém věku jsou lidé osvobozeni od nemocí, dosahují všech svých cílů a žijí 400 let. V ostatních jugách se jejich život zkracuje vždy o čtvrtinu této doby. Ve Zlatém věku (Krtajuga) byla hlavní ctností prostota, ve Stříbrném věku (Trétájuga) božská moudrost, v Bronzovém věku (Dváparajuga) rituál a v Železném neboli Černém věku (Kalijuga) jedině osvícenost.“

Různé purány a jiné texty popisují život lidí v jednotlivých jugách. Čím více se blížíme ke Kalijuze, tím je život lidí těžší, tím je větší nespravedlnost, více nemocí, bolestí a utrpení. Avšak tím je i větší touha lidí po vysvobození z pout samsáry, tedy z koloběhu života. O Zlatém, Stříbrném, Bronzovém a Železném věku píší všechny purány, my zde proto netradičně citujeme Mahánirvána-tantru, kde najdeme následující:

„Śrí Sadáśiva říká:
Správně mluvíš, ó Ty Nejvyšší a Největší Moudrosti, drahá mému srdci, řeknu Ti všechno, co se týká tajemství, jež nezná ani Ganéśa ani Skanda. Jaké to jsou tři světy, jež v sobě ukrýváš? Pro Tebe, ó Déví, jsem Učitelem, i když vskutku není rozdílu mezi Tebou a Mnou, jsi Všemohoucí. To, co je Ti ještě skryto, Ti osvětlím. Čistá Párvatí, vyslechni s potěšením slova Dévy (Śiva) a pozorně naslouchej Śamkarovi.

Śrí Ádjá říká:
Ó Bhagaváne, Pane všeho! Nejvyšší mezi těmi, kteří žijí v dharmě, Stvořiteli věků ve Svém Milosrdenství skrze Brahmu, prozrazovateli čtyř véd, jež jsou základem a šiřitelem dharmy a jež ukládají způsob života pro všechny kasty lidí a pro každý věk zvlášť! V prvním (Zlatém) věku dáváš lidem uskutečnění – jógu a obětování. Byly Tebou předepsány ctnostným a milým dévům a lidským předkům. Skrze studium véd, meditaci, odříkání a ovládnutí mysli, skrze milosrdenství a bohulibou činnost byli lidé obdarováni silou a odvahou, pílí a dovedností, dodržováním či zachováváním dharmy, dobrotou a pravdomluvností a byla jim dána do vínku nesmrtelnost. Měli podobu dévů, sídlili tam, kde dévové (bohové). Králové měli silnou víru a byli vždy připraveni k ochraně lidí. Na ženy pohlíželi jako na své matky a na všechny děti jako na své vlastní potomky. Lidé vedli spořádaný život, nebylo zde místa pro lumpy, a řídili se dharmou.

Ubírali se pravou cestou beze lži, nebylo zde lhářů, jeden pomáhal druhému. Zloději, poťouchlíci a pošetilci zde nebyli. Lidé neměli démonickou mysl, nebyli závistiví, zlomyslní, nenasytní nebo ovládaní chtíčem, ale byli dobrého srdce a vždy blažené mysli. Země byla velmi úrodná, pršelo, jen když bylo třeba, krávy dávaly dobré mléko a stromy byly ověšeny ovocem. Nebylo zde smrti, nebylo zde hladomoru ani nemocí. Lidé měli vždy dobrou náladu, byli úspěšní, zdraví a byli obdařeni všemi krásnými vlastnostmi a důvtipem. Ženy byly cudné a uctívaly své muže. Kněží (bráhmani) i příslušníci ostatních kast dodržovali dharmu podle svých kast. Každý se držel uctívání ve své kastě a kráčel ke konečnému Osvobození.

Po uplynutí Zlatého věku nastal Druhý (Stříbrný) věk, kdy pochopení dharmy nebylo již tak hluboké a lidé nebyli schopni skrze védské rituály dosáhnout svých přání. Pro lidi díky jejich touhám a zmatkům byly tyto rituály velmi složité a nezdolatelné. Jejich pevný základ mysli byl narušen a oni tyto rituály opustili. Pozoruje toto, vytvořil jsi pro zemi smrti, které jsou svým významem podobny védám a zbavují hříchu, který zapříčiňuje mnoho bolestí, starostí a nemocí. Lidé jsou příliš slabí na uskutečňování odříkání a studium véd.

Potom v Třetím (Bronzovém) věku, kdy lidé opustili studium smrti a žili podle dharmy jen na polovic, byli sužováni nemocemi mysli i těla, opět obdrželi od Tebe skrze Tvé rady samhity (písma) a jiné náboženské vědomosti.

Nyní se nacházíme ve věku Kali, kdy je dharma zničena. Tento věk je věkem zla a klamu. Lidé jdou cestou zla, védy ztratily sílu, smrti jsou zapomenuty a mnoho purán, které vyprávějí příběhy z minulosti (historie) a ukazují mnoho cest, které vedou k Osvobození, bylo, ó Pane, zničeno. Lidé mají odpor k provádění rituálů, jsou nezdrženliví, šílí po bohatství, dávají průchod zlým činům, jsou chtiví, nenasytní, krutí, bez srdce, drsní v mluvě, plni klamu, krátkozrací, bez vyšší síly, utopeni v nemoci a bolesti, nebezpeční, slabí, nízcí, hloupí, bídní, nepřátelští, podlí, přičemž kradou, pomlouvají, jsou zlomyslní, hádaví, mravně zkažení, zbabělí a plni chorob. Jsou zbaveni rozumu a plni hříchu, nestoudně hřeší s jinými ženami, žijí jako śúdrové, oddávají se prostopášnostem a konají zlo, lžou, jsou pokrytečtí, zanedbávají své povinnosti, využívají bezostyšně své bližní, prodávají vlastní dcery, vše snižují, mají odpor k odříkání a povinnostem, propadají klamným doktrínám a praktikám a nepřemýšlejí moudře.

Jsou bez víry nebo oddanosti a neprovádějí džapu a spoléhají se na podporu jiných lidí. Jedí nečistou stravu śúdrů, nevhodně se strojí a posluhují. Jsou závislí na druhých a prahnou po mnoha ženách. Jsou zlomyslní a touží po penězích a jejich ženy jsou velmi nízké. Kněží (bráhmani) studují jen povrchně anebo studium úplně opomíjejí. Neznají míru v jídle ani v pití, ba ani v jiných věcech, vysmívají se dharmě, nejsou zdrženliví v mluvě, často přerušují řeč druhého a ubližují všemu dobrému. A protože jsou v tomto věku lidé prázdní, chamtiví a nenasytní, opomíjejí sádhanu a konají zlo, pijí mnoho vína pro rozveselení, a pak jsou z něj přiotráveni a zbaveni všech pravdivých dojmů a skutečností. Někteří muži znesvěcují ženy druhých, jiní loupí, jiní jsou hříšní, posedlí vztekem a jdou s kteroukoliv ženou. Nadměrně užívajíce omamných nápojů, propadají mnoha nemocem, čímž ztrácejí sílu a rozum. Skrze šílenství se dostanou pouze ke smrti, klesají do jezer a jam nebo bloudí po lesích nebo spadnou z kopce. Zatímco někteří jsou němí jako mrtvoly, jiní nesmyslně tlachají a ještě jiní se hádají se svými příbuznými a staršími členy rodiny. Otvírají dveře zlu, krutosti a ničí dharmu.

Ó Pane, Ty dáváš dobrým lidem možnost, jak se vymanit z pout zla, ó Pane Světa. Ty, jenž provádíš jógu a mnoho částí njásy, řekni, kdo bude zpívat hymny, kreslit jantry a provádět puraśčaranu? Při zkaženosti v Kali věku jsou lidé vpravdě zlí a jdou cestou hříchu. Řekni, ó Pane všech tísněných, Milosrdný, jak může člověk získat bez velké námahy dlouhý věk, zdraví, sílu, odvahu, učenost, inteligenci a štěstí? A jak mohou lidé získat moc, čisté srdce, úctu k rodičům, uctívání svých žen, jak mohou pomáhat svým bližním, uctívat bohy a své guruy, jak pečovat o své děti a starší členy rodiny, získat poznání o Brahmanu a moudrost? Řekni, ó Pane, pro dobro světa, co člověk může a co nesmí konat podle rozdílnosti kast a stavů v životě?“

Zlatý věk v indickém pojetí se dá porovnat s křesťanským rájem. V tomto věku byly bytosti čisté a viděly Všechno. Každý nejenže viděl, ale i cítil myšlenky druhého, telepaticky se dorozumíval, viděl jeho skutky v pravém světle atd. Nebylo možné konat špatnosti a samozřejmě to ani nikoho nenapadlo, protože nebyl žádný důvod. Tyto bytosti již byly v závoji oddělenosti od Boha, ale tento závoj byl ještě velmi tenký. Neměly ještě lidské tělo, ale žily v tzv. ráji („sídlili tam, kde dévové“). Avšak po určité době, když nedosáhly absolutního ztotožnění s Bohem, a tím vykoupení z koloběhu samsáry, si musely brát právě kvůli poučení novou formu, formu už méně čisté podoby.

Stříbrný věk byl ještě hrubou podobou ráje, závoj oddělenosti od Boha však už byl hustší, a tak už lidé „neviděli“ Všechno. Věčné védy již nebyly srozumitelné, dharma se musela vymezovat do zákonů. Tak vznikly smrti – tradicí podávané učení. Lidé začali mít starosti se životem i sebou samými a pomalu začali degradovat. Tím paralelně ustupovala do pozadí i kosmická síla. Bylo potřeba lidských zákonů, aby se dharma mohla dodržovat. Proto smrti jako Manuův zákoník přesně uvádí a vykládá povinnosti každého člena společnosti podle věku, stavu (áśrama) a sociálního zázemí (kasty). Podle jiných tradic představoval tento věk ještě stále nemateriální formu bytí.

V Bronzovém věku lidé více poklesli a připoutali se k hmotě. Jejich forma bytí již byla zcela materiální. Božská síla kundaliní nebyla již u člověka samovolně probuzena, ale dalo se toho ještě dosáhnout odříkáním, čistým životem a splněním povinností, které předepisuje dharma. V tomto věku bylo potřeba kompilovat texty samhity, jako jsou např. purány, které lehkou cestou vysvětlují dharmu, aby to pochopil i obyčejný, filozoficky nepřipravený člověk. V tomto věku lidé znali už jenom polovinu dharmy.

V Černém věku je dharma již ztracena. Aby člověk dosáhl vědomí Boha, musí přejít přes různá utrpení. Probudit kundaliní je velmi těžké a závoj oddělenosti od Skutečna je silný. Člověk je připoutaný k zemi, ke hmotě, k sobeckosti, ztotožňuje se se svým tělem, myslí a nevidí Pravdu. V tomto věku potřebují lidé k vykoupení silně působící jógová cvičení, skrze která je možné dosáhnout Cíle v jednom životě. Lidé v tomto věku jsou slabí, netrpěliví, a tak potřebují duchovní disciplínu, která jim v krátkém čase ukáže směr k Osvobození.

Proč bytosti v ráji, tedy ve Zlatém věku, nedosáhly ztotožnění s Bohem, když to měly na „dosah“? Odpověď je jednoduchá, bylo to tam až moc krásně a příjemně, „teklo mléko a med“; nenapadlo je, že by měli nějak pospíchat v přerušení prožívání dobrot ráje. Neprožívali utrpení, a tak neměli kvůli čemu toho všeho nechat. Utrpení z bezmocnosti, hladu, strachu ze smrti, vášně, připoutanosti, nemoci atd. jsou nejsilnější v Černém věku. Právě proto v tomto našem věku bylo a je nejvíce hledačů Pravdy, kteří si svůj těžký karmický stav nejvíce uvědomují.

Hledač Pravdy v Černém věku se většinou dostane do společnosti nebo rodiny, kde jej nechápou a nikdo mu neumí poradit. Tady již neexistuje dharma a tak hledač Pravdy má velké těžkosti. Často má takový člověk slabé zdraví, rozvrácený sociálně-společenský základ a těžké ekonomické zázemí. Toto všechno jsou silné faktory vedoucí člověka k tomu, aby se obrátil k duchovnu. Bez utrpení si člověk nemůže uvědomit, co je to Láska. Bytost Zlatého věku si Lásky nevážila, protože žila v dobrém, láskyplném období. Neuměla rozlišovat, protože špatnost a utrpení nepoznala. Dobrota této bytosti byla samozřejmou věcí, ale bez uvědomování si toho, čím dobrota je. Dobrota je poznatelná, když jsme prožili utrpení z výčitek svědomí z konání špatností. Čím těžší hříchy člověk měl nebo hrůznější utrpení prožil, tím větší má předpoklad, že při obrácení se k Světlu se dostane blíže k Bohu.

Tyto věky neboli jugy plně korespondují s evolučními stupni každé bytosti. Černý věk tak představuje vývojový stupeň člověka, kdy je ještě připoután ke hmotě. Zlatý věk je již blízkým zřením Skutečna, avšak ne Skutečno samotné.

O délce jug Mahábhárata říká: „Jeden rok lidí je jedním dnem bohů. Dělí se následovně: Půlrok, kdy slunce ubíhá k severu, je dnem, a doba, po kterou jde k jihu, je nocí. Krtajuga trvá 4000 let bohů. Přechodné období na začátku i na konci trvá 400–400 let. Doba trvání dalších tří jug s přechodnými obdobími je snížena vždy o čtvrtinu.“

Márkandéja-purána to vysvětluje jednoznačněji: Krtajuga trvá 4000 božských let. Jeden božský rok se rovná 360 lidským. Trétájuga trvá 3000 božských let. Dváparajuga 2000 a Kalijuga 1000. Přechodné období Krtajugy trvalo 400 božských let na začátku a 400 božských let na konci. Přechodné období Trétájugy potom 300–300, Dváparajugy 200–200 a Kalijugy 100–100.

Krtajuga má 4800 let bohů.
Trétájuga má 3600 let bohů.
Dváparajuga má 2400 let bohů.
Kalijuga má 1200 let bohů.

Všechny čtyři (čatur) jugy tak obsahují 12 000 božských let, tj. 4 320 000 let lidských. Je to období jedné čaturjugy neboli mahájugy (velké jugy). Tisíc mahájug je jedna kalpa a je jedním dnem Stvořitele (Brahmá). Trvání jedné noci Brahmy je také jedna kalpa, tj. 4 320 000 000 lidských let. Den i noc Brahmy je cyklické stvoření a ničení vesmíru. Avšak tento cyklus se nevztahuje na celé Univerzum, spíše bychom mohli říct, že jsou to určité přestavby některých částí Univerza. Celkové rozpuštění Univerza (mahápralaja) se odehrává na sklonku života Brahmy, tedy když dovrší svých 100 let. Pak začne všechno od začátku. Velké stvoření začíná tzv. „velkým třeskem“ podle terminologie Západu. Toto tvoření probíhá neustále až do maximálního roztažení kosmu, kde potom začíná opačný proces. (Toto není snaha přirovnat děj podle západní vědy; Indové znají cyklické rozpínání vesmíru prokazatelně od 6. stol. n.l.) Tyto procesy jsou dynamické a jsou zpestřeny dny a nocemi Brahmy, s jeho přestavbami vesmíru. Brahmova mahápralaja je celý proces, kdy absolutně rozvinuté Univerzum se smršťuje pomalu do jediného matematického bodu (bindu), do „černé díry“, kde proces ničení končí. Z tohoto bindu pak začne nový proces do nekonečna.

Kšémarádža v Spandanirnaji říká: „Bohyně je metafyzická božská Síla, jež je esenciální vibrací Univerza (spanda). Ona je Blaženost zázraku jáství (ahantá), která je kompaktní jednotou nesčíslných cyklů stvoření a ničení. Vyjadřuje sama Sebe jakožto celý svět. Ona je celá manifestace a také poslední Skutečnost nacházející se za manifestací. Je evolucí a regresí všech čistých tvorů, subjektů a nečistých objektů. Je konečným objektem uctívání všech tajných učení. Je současně jak expanzí Univerza (unméša), tak i kontrakcí (niméša).“

Ničení a stvoření jsou ztotožňovány s Brahmovým dechem. Brahmův výdech je stvoření, kterým ze sebe tvoří (vydechne) celé Univerzum. Výdech je ztotožňován s pránou. Prána je život i dech samotný. Výdechem, tedy pránou, dává Brahmá život všemu. Brahmův vdech je naopak mahápralaja, vtažení Univerza do sebe, do původního prastavu. Je to apána.

Brahmův den se dělí na 14 period zvaných manu nebo manvantara. Každá manvantara se rovná přibližně 71 mahájugám.

Brahmův den (či noc) je 14 manvantar.
14 manvantar je 1000 mahájug (přesněji 994).
1 manvantara je 71 mahájug (přibližně).
1 manvantara  je 71 krát 4 320 000 let.
1 manvantara  je tedy 306 720 000 let.

Teď se nacházíme ve stavu expanze (což potvrzuje západní věda) vesmíru, a to přesně v 7. manvantaře (zv. vaivásvata manu) a 28. čaturjuze, kdy uplynulo 5097 let (počítáno v roce 1995). Kalijuga začala o půlnoci mezi 17. a 18. únorem 3102 před n.l. na poledníku udždžajiní.

Uplynulá léta = 306 720 000 krát 6 = 1 840 320 000 let.
V 28. cyklu (z celkových 71) čaturjugy uplynulo 5097 let z Kalijugy.
Zůstatek: 4 320 000 – 5097 = 4 314 903

Uplynulý cyklus 7. manvantary:
4 320 000 krát 28 minus 4 314 903 = 120 960 000 – 4 314 903 = 116 645 097 let

Věk expanze současného Univerza:
1 840 320 000 + 116 645 097 = 1 956 965 097 let

V říjnu roku 1994 přinesla měření Hubbleova teleskopu nové výsledky: vesmír je s největší pravděpodobností mnohem mladší, než se vědci domnívali. Teleskop přinesl důkazy, že vesmír vznikl před 8 až 12 miliardami let. Do té doby odborníci odhadovali stáří vesmírného prostoru na 15 až 18 miliard let. I když staří Indové ho určovali jen na dvě miliardy, velká propast mezi těmito tvrzeními není, když se podíváme na kalkulace jiných kultur nebo i naší evropské kultury jen několik staletí zpátky.

Podle textu Súrjasiddhánta z 6. stol. Brahmá potřeboval 47 400 božských let na shromáždění hmoty pro vlastní stvoření.

Višnu-purána popisuje tři druhy ničení světa. První je naimittiká pralaja. Tato pralaja se odehrává na konci každé kalpy. Tehdy jsou zničeny všechny tři světy, tj. bhúrlóka, bhuvarlóka a svarlóka. Znamením doby, kdy tato pralaja se již očekává, bude, že svět bude slabý, nebude pršet po stovky let apod. V té době Višnu přijme formu Rudry a vypije všechnu vodu z řek a oceánů. Sedm paprsků slunce se změní v sedm různých sluncí. Tato slunce pak vypálí všechny tři světy. Posléze budou na nebi neustálé temné mraky a neustále bude pršet. Potom na stovky let povstanou velké větry, které ničí vše živé. Druhý druh ničení je prákrta pralaja. Je to pralaja, kdy jsou zničeny tři guny, tedy přesněji, kdy jsou navráceny do naprosté rovnováhy, což značí prapůvodní stav kosmu před stvořením. Třetí typ pralaji rozpouští tři druhy nouzí: fyzických a mentálních bolestí, tepla a chladu apod. První druh pralaji by měl znamenat opakující se přestavby kosmu, kdy sféry nad svargou zůstávají nadále v chodu. Druhý druh je celosvětový. Třetí druh by měl značit mentální, pocitové sféry. Je těžké tento třetí druh pralaji rozumně zařadit k předešlým dvěma, protože rozpuštění tří gun znamená automaticky i zmizení jakéhokoli druhu pociťování, myšlení či vnímání smysly. Navíc, když nejsou guny projeveny (jako mírná nerovnováha), nemohou existovat ani bytosti.

Podle některých tradic každá juga pozůstává z dalších menších cyklů. Tak dostaneme již „lidštější“ čísla o trvání těchto menších jug: čtyři až šest tisíc let, podle různých zdrojů. Svámí Juktéśvara tvrdí při svých výpočtech, že tradiční výklad o trvání jug byl nesprávně pochopen. Jeden rok bohů se tak v jeho výpočtech rovná jednomu normálnímu roku člověka. Dále říká, že v současnosti se nenacházíme v Kalijuze, ale v Dváparajuze.

Co se týká buddhismu, přijímá jako jednotku míry kosmických cyklů kalpu (pálijsky kappa). Dělí ji na nestejný počet „nespočitatelných“ (asankhéja, pálijsky asankhejja). Pálijské prameny mluví obyčejně o čtyřech asankhejjech a sto tisících kappách. V mahájánové tradici počet „nespočitatelných“ obnáší buď tři, sedm nebo třicet tři. Postupný úpadek člověka se podle buddhismu vyznačuje ustavičným zkracováním lidského života. Podle Díghanikáji délka života v době prvního buddhy, Vipassiho, který se objevil před 91 kappy, byla 80 000 let, v době druhého buddhy, Sikhiho (před 31 kappy), 70 000 let, atd. Sedmý buddha, historický Buddha Siddhártha, se objevil, když lidský život trval již jen sto let, když se zkrátil k nejnižší hranici.

Světové cykly v neindických systémech

Paralelu s učením jug můžeme najít i v jiných částech světa. Nauka o zmizení a opětném objevení lidstva se zachovala v mnoha kulturách. Ve 3. stol. př. Kr. zpopularizoval Beróssos chaldejskou doktrínu Velkého roku, která se rozšířila po celém helénském světě. Odtud ji později přejali i Římané a Byzantinci. Podle tohoto učení je Univerzum věčné a je periodicky ničeno a obnovováno. Různé školy udávají odlišné výpočty, co se týká počtu tisíciletí. Cyklicky se tak objeví tzv. Velký rok. Když se spojí všech sedm planet ve znamení Raka, nastane potopa. Když se setkají ve znamení Kozorožce, celé Univerzum bude stráveno ohněm. Tuto nauku o periodických požárech převzal pravděpodobně i Hérakleitos. Mýtus o kosmickém požáru (ekpyrósis) byl prokazatelně populární v době 1.-3. stol. v celém římsko-orientálním světě. Byl pak postupně přijat do gnostických systémů odvozených od řecko-íránsko-židovského synkretismu. S obdobnými myšlenkami, pokud jde o astronomické představy bezpochyby ovlivněnými Babylónem, se setkáváme v Íránu stejně jako u Mayů na Yucatánu a u Aztéků v Mexiku.

Anaximandrovi je známo, že všechny věci se zrodily z apeironu a zase se do něho vrátí. Empedoklés vysvětluje střídavou převahu dvou odporujících si principů: filia a neikos, neustálé stvoření a zánik kosmu. Je to cyklus, ve kterém lze rozlišit čtyři fáze poněkud analogické buddhistickému pojetí. Platón vidí příčinu kosmického návratu a kosmických katastrof v dvojitém pohybu Univerza. Pod babylónskými vlivy přičítá periodická kataklysmata planetárním oběhům. Částečné katastrofy způsobí vybočení planet z dráhy, zatímco okamžik spojení všech planet je okamžikem „dokonalé doby“, koncem Velkého Roku. Tento názor je chaldejského původu (jak poznamenává Joseph Bidez). Na druhé straně Platón asi znal i íránské koncepce, podle nichž cílem těchto katastrof je očistit lidský druh.

V celém řecko-východním světě však dosáhl úspěchu obzvláště mýtus o kosmickém požáru. Tento požár na konci světa, ze kterého dobří vyjdou bez úhony, je pravděpodobně íránského původu. Stoicismus, Sibyllina proroctví a židovsko-křesťanská literatura mají v tomto mýtu dokonce základ svých apokalyps a eschatologie. Skutečnost, že se v germánské tradici udržely obdobné myšlenky o vesmírném požáru ragnarök, po němž následuje nové stvoření, možná potvrzuje, že tyto znalosti mají indoevropskou strukturu. Írán stejně jako Indie (a do jisté míry Řecko) znal nauku o čtyřech věcích. Tak se mluví o věku zlatém, stříbrném, ocelovém a ze směsi železa. Mazdejský text Bahman-jaštu (I.3) uvádí tytéž kovy, a dále popisuje kosmický strom o sedmi větvích: zlaté, stříbrné, bronzové, měděné, cínové, ocelové a ze směsi železa. Tyto větve také odpovídají sedmerým mýtickým dějinám Peršanů. Vznik této nauky bezpochyby souvisí s chaldejskými astrologickými formulacemi, podle nichž každá planeta dominuje jednomu tisíciletí. Mazdeismus však již dávno předtím hlásal, že Univerzum trvá 9000 let (3x3000), zatímco zurvánismus stanovil maximální trvání na 12 000 let. V obou íránských systémech konec světa bude učiněn ohněm a vodou. Podle íránské koncepce však dějiny nejsou věčné, neopakují se, ale jednoho dne najdou svůj konec. Konečná katastrofa, která učiní konec dějinám, bude zároveň i soudem. Všichni, jak se praví, budou skládat účet z toho, co dělali v dějinách, a jenom ti, kdo neponesou vinu, poznají blaženost a věčnost.

Tyto myšlenky měly velký význam i pro křesťanského apologeta Lactantia. Bůh stvořil svět v šesti dnech a sedmého dne odpočíval, proto bude svět trvat šest eónů, během nichž bude vítězit a triumfovat zlo na zemi. Během sedmého tisíciletí kníže démonů bude spoután řetězy a lidstvo pozná tisíc let klidu a dokonalé spravedlnosti. Potom se démon vymaní z pout a povede válku proti spravedlivým. Nakonec však bude poražen a na konci osmého tisíciletí bude svět znovustvořen na věky. Tato rozdělení dějin do tří dějství a do osmi tisíciletí znali i křesťanští chiliasté.

Židé omezovali trvání světa na sedm tisíciletí, ale rabíni nikdy nepodporovali určování konce světa matematickými výpočty. Všimněme si, že v rámci tří velkých náboženství – íránského, židovského a křesťanského –, která omezila trvání kosmu na určitou dobu několika tisíciletí, udržují se stopy starobylého učení o periodické regeneraci dějin. Křesťanský liturgický rok je vlastně založen na periodickém a reálném opakování Narození, Utrpení, Smrti a Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, což se vztahuje na celý kosmos.

Koncepce cyklického času nakonec pronikla do křesťanské filozofie, ačkoli se jí zprvu prudce bránili. V době středověku začínají cyklické a astrální teorie ovládat eschatologickou spekulaci. Od 12. století, kdy se objevily překlady arabských autorů, byly systematicky zpracovávány. Připomeňme si některé badatele: Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Roger Bacon, Dante. Věřili, že cykly a periodicity světových dějin se řídí astrálním vlivem. Ve Věčném Evangeliu Joachima de Floris je podána velkolepá eschatologie dějin. Světové dějiny dělí do tří velkých epoch, postupně inspirovaných a ovládaných jednotlivými osobami Trojice: Otcem, Synem a Duchem Svatým.

Objevují se i názory vědecké astronomie. Cyklická teorie se udržuje v teoriích Tycha de Brahe, Keplera, Cardana, Giordano Bruna nebo Campanelly, zatímco Fr. Bacon nebo Pascal hlásají novou koncepci lineárního vývoje. Tento linearismus pak zůstal na Západě do dnešní doby, a jen v posledním období se ohlašuje vlna odporu vůči němu.

Podle osobního sdělení bývalého náčelníka indiánského kmene Hopi pracuje jejich filozofie také s periodicitou kosmického dění. Zajímavé je, že např. uznávají cyklické ničení světa pod vládou vždy jiného živlu. Naposledy to bylo pod živlem vody, tedy potopa. Také rozdělují jednotlivé trvání světů do několika tisíciletí. Jejich výpočty jsou dobře propracované.