Populární bohové a podoby Bohyně

Populární bohové a podoby Bohyně

 

 

Výběr z knihy © Eva Rudy Jansen: Die Bildersprache des Hinduismus, Verlag Binkey Kok, Diever, Holland, 1993.	verze: 1.0 17-II-2006
Z němčiny přeložil: Mgr. Richard Mag © 2005.
Text doplnil a sanskrtské pojmy odborně trasliteroval: Rasa Ravi, 2006. Obrázky nejsou součástí knižní publikace.

V návaznosti na velká epická díla vznikla celá řada rozsáhlejších vypravěčských děl – purány. Podstatně ovlivnily náboženský vývoj Indie, a to od svého vzniku až dodnes.

Purány, ohledně bphů, lze rozdělit do tří skupin. V jejich centru stojí vždy bůh s jeho manželkami, inkarnacemi, formami projevení, eventuelními dětmi a doprovázejícími božstvy. Těmito třemi bohy, kteří jsou stále považováni za velkou trojjednotu Trimúrti a podle toho uctíváni, jsou Brahmá, Višnu a Śiva.

Tato božstva jsou, co do síly a vlivu, rovnocenná, protože v principu nejsou ničím jiným než zrcadlovým obrazem tří aspektů (tvoření, trvání a zničení) jedné božské moci. V klasické plastice Trimúrti jsou zobrazeni následovně: z jednoho krku vystupují tři hlavy, přičemž každá hledí jiným směrem. Brahmá-Stvořitel se dívá doleva, Višnu-Udržovatel dopředu a Śiva-Ničitel doprava.

Významnou podobou trojnosti je Dattatréja, bůh bohů, Mahéśvara nebo Nárájana. V té části purán, která je zasvěcena některému z bohů, se na něj pohlíží vždy jako na nejmocnějšího, který má nad všemi ostatními božstvy převahu. Podobně Višnu ve „své“ části mytologie vždy vítězí nad Śivou, zatímco je Śiva ve „své“ části samozřejmě také stále vítězem.

Mnoho prvků purán se datuje do předárijské doby a to včetně některých božstev. Obzvlášť v jižní Indii existovala silná víra v místní bohy a bohyně, kde se podobně jako v údolí Indu přisuzovaly božské vlastnosti stromům, řekám, kopcům a také zvířatům. Jak se hinduismus rozšiřoval směrem na jih, tím častěji byly tyto božské podoby přijímány do již bohatě osídleného panteonu. V puránách mají tato božstva vlastní příběhy a své vlastní místo.

V ideálním případě obsahuje každá purána pět hlavních motivů. Višnu purána, která tomuto ideálu nejvěrněji odpovídá, je rozčleněna následovně:

1. stvoření vesmíru
2. zničení a opětovné vytvoření vesmíru
3. rodokmeny bohů a patriarchů
4. vláda Manuů, čtrnácti mytologických předků lidstva, z nichž každý vládnul Zemi 320.000 let
5. dějiny obou velkých královských rodů, rodů Slunce a Měsíce

Do purán bylo začleněno mnoho různorodých božstev, božstev z předvédských časů i božstev menšího významu. Některé z nich byli často spojeni do jednoho nového božstva. U řady božstev a národních hrdinů se stává, že jsou přetvořeni do různých podob božských inkarnací nebo i na avatáry, pozemská vtělení (např. Višnua). Typickým příkladem tohoto procesu je Višnu, který byl ve védách vedlejším božstvem. V epické periodě je ztotožněn s hrdinou Kršnou, a tak se stává z člověka s božskými vlastnostmi bůh v lidské podobě. V puránách se ten samý Kršna změní v pastýřského boha hrajícího na flétnu, přičemž se lehce změní jeho charakter. Stal se námětem mnoha básní a legend a až do dnešních dnů je hluboce uctíván.

Ve zmíněné periodě začíná také výstavba velkých chrámů. O těchto „božských příbytcích“ vznikají četná vyprávění, která ukazují, jak vznešená jsou tato místa. Neznámí umělci začínají vysekávat do kamene „řeč bohů“, jejich podoby, legendární činy a síly.

Brahman a Brahmá

V upanišadách byl Brahman všepronikající svrchovanou božskou Podstatou, ze které všechno pochází a do které se všechno vrací. Tato bezforemná Podstata neměla a nemohla mít žádnou vlastní formu; byla všudypřítomná. Později vznikly různé legendy pojednávající o zrození personifikovaného Brahmana: Brahmá. Jedna z těchto legend vypráví o vládci vesmíru, beztvarém, existujícím v Sobě samém, který měl vytvořit vodstva Země, do kterých vložil semeno, ze kterého vyrostlo tzv. zlaté vejce. Z tohoto vejce vznikl on sám ve formě Brahmy, konkrétního Stvořitele vesmíru.

Podle hinduistické kosmologie jsou dny a roky v životě Brahmy tak dlouhé, jako letopočty tvorstva. Když se Brahmá probudí ze spánku a otevře oči, vznikne vesmír se vším, co k němu patří, a zaniká, když na konci dne své oči zavře. Jeden den v životě Brahmy se nazývá kalpa. Obsahuje jeden cyklus tvorstva a trvá 4320 milionů lidských let. Jeden rok v životě Brahmy má 360 takových dní a nocí, a jeden život Brahmy trvá 100 let…

Značně abstraktní charakter Brahmy pravděpodobně způsobil, že tento bůh byl v průběhu času stále víc odsunován do pozadí a teď je mu zasvěcených jenom málo chrámů.

Brahmá má čtyři hlavy. Čtyři tváře symbolizují čtyři védy, čtyři ruce nebeské směry. Jeho tváře jsou červené nebo růžové. Stojí nebo sedí na lotosu, případně jezdí na huse, symbolu vzdělanosti. Někdy jede ve voze taženém sedmi husami, které zde představují sedm světů. Často ho nacházíme oděného do tygří nebo černé antilopí kůže. Patří k němu následující atributy: džbán na vodu (symbol jeho tvůrčí role – všechno živé pochází z vody), lžíce, žezlo, luk parivíta, kniha (védy), lotos a růženec, jehož perly symbolizují čas.

Sarasvatí je považována za Brahmovu manželku, ale někdy také za jeho dceru. Původně byla bohyní řek a plodnosti. V této roli byla paní Višnua, kterou později podaroval Brahmovi a stala se bohyní vzdělanosti, básnictví a hudby. Je popisována jako kráska s mléčně bílou tváří v bílém rouše. Ve stoje nebo sedě na labuti hraje na vínu, indickou flétnu. V dalších dvou z její čtyř rukou drží knihu-védy a růženec. Dalšími vyobrazeními Sarasvatí jsou Bráhmí nebo Brahmání, se čtyřmi hlavami, čtyřma rukama, trojzubcem a růžencem, a bohyně řeči Vágdéví nebo Vágíśvarí.

Višnu

V Padma-puráně se píše, jak si nejvyšší Bytí přálo stvořit svět, a proto nechalo ze své levé strany sestoupit Brahmu. Aby bylo stvořené udržováno, vytvořil Višnua ze své pravé části, a aby mohl všechno opět zničit, vytvořil Śivu ze středu svého těla.

Známá jsou zobrazení a plastiky Višnu Nárájany, odpočívajícího v hlubokém spánku na stočeném hadovi Śéšovi, který se prohání po nekonečném kosmickém oceánu. U nohou mu sedí jeho manželka Lakšmí. Ve svém spánku vidí Višnu, jak věci vznikají, a proto na jeho pupku vypučí lotosový květ. Květ se otevře, čímž vychází najevo, že v tom květu sedí Brahmá, který tam prožije svůj život trvající sto Brahmových let. Po této době se Višnu ze spánku probudí, lotos se stáhne, a při dalším snu opětovně vznikne.

Višnu je většinou zobrazován s mečem, jeho tvář je modrá. Má čtyři ruce a je žlutě oděný. Nosí vysokou korunu a přes horní část těla se mu pohupuje obětní šňůra. Jeho znaky jsou hůl, disk, lastura a lotosový květ. Nad jeho hlavou se jako ochranný baldachýn klenou hlavy Śéšy. Jako král svého vlastního ráje Vaikuntha je nazýván Vaikunthanátha a je zobrazován se čtyřmi hlavami a osmi rameny.

V Rgvédě je Višnu bohem menšího významu, manifestací sluneční energie. Ve védách je někdy dáván do vztahu s Indrou, ale ještě nemá podobu velkého božstva, jako později. Nosí již ale označení „nepřemožitelný strážce“, což ukazuje na jeho pozdější úlohu udržovatele vesmíru.

Teprve v Mahábháratě je Višnu druhým aspektem velké Trojjednoty a pozvolna se stává ztělesněním dobroty a milosti. V této funkci je až dodnes hodně uctíván.

Manželkou Višnua je Lakšmí, bohyně bohatství a štěstí. Když je zobrazena samotná, má čtyři ruce. Ve dvou drží lotosové květy, dvě rozdávají dary (symbol blahobytu a bohatství). Když je Lakšmí vyobrazena s Višnuem, má jenom dvě ruce. Většinou má zlatožlutou barvu a sedí nebo stojí na lotosovém květu, někdy se slony po bokou. Lakšmí je jednou z nejoblíbenějších bohyň. Je také asociována s krásou a stejně jako Sítá, žena Rámy, je spojována se zemědělstvím.

Bůh lásky Káma byl znám již ve védských dobách a někdy také pokládán za jakšu (přírodního ducha). Později byl považován za syna Višnuova. Drží luk z květů a pět šípů (pět smyslů), které vystřelí na zamilované. Jezdí na papouškovi, symbolu smyslnosti.

Višnu jezdí na ptačím muži Garudovi. Většinou se zobrazuje jako člověk, někdy s křídly, často se zobákem místo nosu. V ojedinělých případech vystupuje jednoduše jako pták. Garuda je králem ptactva, symbolem větru a slunce. Rychlostí větru se přemisťuje z jednoho světa do jiného.

Déví, Mahádéví

Bohyně žijí jako manželky bohů v panteonu. Občas ale sehrávají vlastní samostatnou roli a jejich původ sahá daleko zpět do doby, kdy ještě nebylo mužských božstev, do doby kultu bohyně Matky.

Jako manželky hrají bohyně vedlejší roli. Plní úkoly, které byly ženám v sociálním životě po staletí přidělovány. Většinou nemají vyhraněný charakter jako mužská božstva, používají jezdecké zvíře svého manžela, a na skupinových vyobrazeních jsou znázorňovány menší. Ve védách – první a nejpřímější forma vyjádření patriarchální árijské kultury – ztělesňují bohyně především přírodní živly; např. ranní červánky a noc nebo aspekt úrodnosti.

V neárijské víře je Matka bohyně považována za hnací sílu stvoření. Čím více se v hinduismu prosazovaly vlivy lidové víry, tím častěji se vyskytuje princip ženského božství. Tak existuje linie bohyň, které byly spatřovány jako samostatná síla, a někdy dokonce zatlačily mužské božstvo na vedlejší pozici. V puránách dostává ženský princip samostatné místo. Podstatně později se objevuje tantra, sbírka textů o duchovních a magických praktikách. Tady nabývá ženská stránka božství na významu jakožto Śakti, aktivní princip vesmíru. Višnuismem ovlivněná část tantry se zabývá Rádhou, manželkou Višnua ve své inkarnaci Kršny. Obecně vzato ale centrální roli v tantrách hraje Déví se svými početnými formami. Je samostatnou Bohyní, spatřovanou také jako Śakti Śivy. Tantra a její texty se často skládají z dialogů mezi Śivou a Déví, kde ústředním tématem je hledání vykoupení, někdy i pomocí magických úkonů.

Ženský božský princip, obecně označovaný jako Déví (Bohyně) nebo Mahádéví (velká Bohyně), je uctíván ve dvou základních aspektech: (1) v půvabné a přátelské formě, a (2) ve formě odstrašující a násilné. Symbolická síla ženství je jednak zdrojem veškerého života, ale současně nosí v sobě také jeho ničení. Ve své vlídné formě je Déví symbolem plodnosti, mateřského přebytku a manželské věrnosti. Je patrónkou náboženství a umění. Ve svém odstrašujícím aspektu vystupuje jako velká strážkyně, která jako děsivý válečník střeží kosmický pořádek a udržuje ho.

Z kořenů dávného přírodního náboženství, které bylo rozšířeno převážně venkovským rolnickým obyvatelstvem, vznikla specifická tantrická odnož – śaktismus – jako samostatný duchovní proud. Tento tantrický kult je orientovaný na uctívání bohyně Śakti.

Sapta Mátrká

Sedm (sapta) mateřských bohyň (Mátrky, někdy se mluví o osmi) tvoří samostatnou skupinu, které jsou spojovány s mocí, nemocí a lidskými neřestmi. Lze je systematicky rozdělit, kde každá bohyně má svou mužskou manželskou polovinu, vlastní jezdecké zvíře a neřest. Mátrky v tantrách vystupují jako zasvěcovací bohyně, chápané ve specifickém rituálním kontextu a se specifickou sádhanou. Svrchovaná Mátrká je ztělesněním sanskrtské abecedy a mantrických vibrací.

Bráhmaní patří k Brahmovi a jezdí na huse nebo labuti. Její atributy jsou džbán na vodu a růženec.

Vaišnaví patří k Višnuovi, je jeho śakti, jezdí na Garudovi a má čtyři nebo šest rukou. Její atributy jsou kolo a mušlový roh.

Mahéśvarí patří k Mahéśvarovi (Śiva) a jezdí na býkovi. Má tři oči a čtyři, šest nebo deset rukou. Její atributy jsou kopí a růženec.

Indrání patří k Indrovi, je jeho śakti, jezdí na slonovi a má čtyři ruce. Její atributy jsou paprsek blesku a kopí.

Váráhí patří k Varáhovi, inkarnaci Višnua jako divočáka. Má hlavu divé svině a jezdí na býkovi nebo divočáku. Má čtyři ruce. Její atributy jsou pluh a kopí.

Kaumárí patří ke Skandovi a jezdí na pávovi. Má tři oči a dvě, čtyři, nebo dvanáct rukou. Její atributy jsou kopí a kohout.

Čámundá patří k Jamovi a jezdí na sově nebo mrtvole. Má čtyři nebo deset rukou. Její atributy jsou kopí, miska z lebky, meč, štít a válečná sekyra.

Durgá je jednou z nejvýznamnějších bohyň. Původně byla uctívána jako ztělesnění prapůvodní síly, která dává život a současně ho také odebírá. Později obdržela úlohu ztělesnění Śakti, neosobního absolutna, ženského protějšku velkého mužského božstva. V této hodnosti se stala manželkou Śivy, vedle (nebo také jako odštěpena od) Párvatí.

Durgá je velice silnou bohyní. Když se zjeví v přátelské podobě, tak krmí člověka i zvíře. Především je ale ochránkyní, která vždy ukáže svou ničící sílu, když je Země v ohrožení démonů. Výměnou za její fantastické síly požaduje od svých stoupenců úplné podřízení a připravenost přinést nejvyšší oběť. Proto se jí zpočátku přinášeli lidské oběti, později byla Durze obětována pouze zvířata. Durgá má nejčastěji osm paží a někdy tři oči. Sedí na lotosovém trůnu nebo jezdí na lvovi, příp. na tygrovi. Její atributy jsou trojzubec, meč, had, zvonek, buben, štít, miska z lebky, šíp, luk, kolo, džbán na vodu a mušlový roh.

Jedním z nejdůležitějších náboženských svátků v Indii je slavnost Durgá-púdžá, která se koná v říjnu a trvá deset dnů. V různých částech Indie probíhá slavnost úplně odlišně. Rozličné aspekty tady sice sehrávají svou roli, ale smyslem je uctívání Śakti, bohyně čisté síly. Nejvíce se oslavuje vítězství Durgy nad buvolím démonem Mahišou (Mahiša asura). Tento démon, který byl znám jako neporazitelný obr, hrozil zničením světa lidí a bohů. Nikomu z mužských bohů se nepovedlo ho porazit. Podle jedné legendy vytvořili proto bohové společně Déví, bohyni oslňující krásy a neotřesitelné odvahy. Po jedné prudké bitvě se jí povedlo tohoto démona usmrtit. Jako Mahišásuramardiní je Durgá velebena strážkyní práva, ničitelkou zla a ochránkyní dharmy. Během festivalu je uctíváno ještě devět dalších aspektů Durgy, tzv. Nava Durgy (Navadurgá), každá v samostatný den.

Protipólem rodícího, živícího aspektu velké matky Mahádéví je podoba Kálí (Černá). Je jednou z deseti Mahávidjí, tantrických aspektů Śakti, které jsou také formy bohyně Mahákálí. Kálí je moc vládnoucí času (kála). Všechno vzniká z ní a je jí opět pohlceno. Je zosobněnou sílou záhuby, božskou moudrostí, ničící každou iluzi.

Kálí má tmavomodrou nebo černou barvu pokožky. Je to barva země, která rovněž vytváří život ze záhuby. Rostliny hynou, a tím se tvoří živná půda pro nové rostliny. Ačkoliv existují znázornění Kálí jako bohyně Matky, nejčastěji se zjevuje jako na kost vyhublá stařena, vychrtlá, protože musí trvale rodit a živit bytosti, které mají nenasytnou touhu po životě, a proto spolyká všechno, co najde. Často má tesáky, nebo jí z úst visí jazyk zakrvácený od válečné oběti. Ráda se ověšuje lebkami, a někdy se zjevuje s deseti hlavami. Je manželkou Śivy. Na oblíbených vyobrazeních tančí (aktivní aspekt) na jeho nehybném (pasivní aspekt) těle.

V kultu Śakti je Mahálakšmí nejvyšší bohyní, svatou Matkou. Je vtělením tří vlastností, které jsou základní předpokladem stvoření života: sattva – čistota, radžas – duševní aktivita, tamas – zatemnění.

Během stloukání oceánu mléka v počátku časů stvoření má Mahálakšmí jako Afrodita oddělit pěnu od vařící vody. Je samou hojností a je také považována za matku všeho života. Její stoupenci ji spatřují v každé bohyni. Podoba libovolné bohyně může tedy být podobou Mahálakšmí. Lze jí poznat podle celé řady specifických znaků. Mahálakšmí nosí na hlavě miniaturní lingam, má tři oči a čtyři ruce, a vedle atributů jejího chotě nosí taky kokosový ořech, vázu, mísu a/nebo klacek.