Śiva a jeho podoby v obrazech

Śiva a jeho podoby v obrazech

 

 

Výběr z knihy © Eva Rudy Jansen: Die Bildersprache des Hinduismus, Verlag Binkey Kok, Diever, Holland, 1993.	verze: 1.0 25-II-2006
Z němčiny přeložil: Mgr. Richard Mag © 2005.
Text mírně doplnil a obrazovou část nezávisle na publikaci připravil: Rasa Ravi, 2006. Sanskrtské pojmy, používané autorkou nepřesně, byly rovněž upraveny a doplněny odbornou transliterací.

Ačkoliv se jméno Śiva („Přívětivý“) v Rgvédě ještě nevyskytuje, je tento bůh jedním z nejstarších bohů Indie. Při vykopávkách v Mohendžo-dáro a Harappě, dvou městech z doby induské kultury mezi roky 3000 a 2000 před Kristem, byly nalezeny kresby postavy s překříženýma nohama. Tento postoj odpovídá meditační pozici dodnes používanou jóginy. Postava má tři hlavy a je obklopena zvířaty. Toto anonymní božstvo je bezpochyby předchůdcem Śivy, pána tří světů, prince asketů a ochránce říše zvířat.

(Pozn. ed.: „Jógin“ z kultury poříčí Indu, jehož v odborných publikacích nazývají proto-Śivou, je podle nejnovějších poznatků nikoliv postavou předvédské civilizace, ale védské, pocházející z té nejranější fáze vývoje. Podobně musíme přehodnotit i další indologické teorie, které se v posledních 10-15 letech ukázaly jako nesprávné. Např. legendární řeka Sarasvatí, která je v Rgvédě i jinde mnohokrát opěvována, dlouho dobu byla odborníky brána jako neexistující nebo pouze symbolicky, a která do klasické jógové literatury dostala také pouze jako „skrytá podzemní“ esoterická řeka ve smyslu nádí sušumná, byla „objevena“ satelitním snímkem: >>viz. Nejnovější výzkumy v Indii říkají, že se pravděpodobně žádný vpád Árijců do „domoviny lidí černé pleti“ nekonal. Problém je velmi složitý, protože má rovněž velmi dalekosáhlý politický dopad, který se využíval-zneužíval i ve volbách. Každopádně je pro současné Indy toto téma stále velmi aktuální a dokonce výbušné.)

První jméno, kterým je toto božstvo označováno ve védách, je Rudra. Rudra je především divoký bůh, kterého se ostatní bohové obávali. Je to bůh vichrů a ničení, který ale může ukázat i svou přívětivou tvář. Oba tyto aspekty (zastrašení a laskavost) jsou také atributy pozdějšího Śivy.

V Rámájaně a v Mahábháratě je tento bůh hor sice mocný, ale nemá vlastnosti, které mu byly později přisouzeny. Za dynastie Guptů (320-650 n.l.) byl Śiva pokládán za boha lásky a ničení. On byl ten, který po každé kalpě tvorstvo zničí, a současně byl velkým asketou, skrze jehož meditaci tvorstvo vznikne. Je spojován s aspekty plodnosti a jeho symbolem je lingam, falus, původ jeho síly.

Během více než dvaceti staletí, ve kterých byl Śiva v té či oné podobě uctíván, vznikl bohatý poklad legend, které pokaždé objasňují některý z jeho aspektů, a které lze často rozpoznat v některém z mnoha jeho zobrazení. Část příběhů mluví o místních bozích, kteří byli vtaženi do hinduistického panteonu jako podoby Śivy. Jiné příběhy poukazují na mocenský boj mezi stoupenci nejdůležitějších bohů nebo vypráví jak byla starší božstva nebo náboženské podoby nahrazena novějším, osobním bohem.

Podoby Śivy je možno rozdělit zhruba do pěti kategorií: (1) mladý asketa, (2) kosmický tanečník, (3) pán ničení (děsivý Bhairava), (4) přívětivý ochránce a (5) láskyplný manžel. Odstrašující aspekty nosí přívlastek ugra a přívětivé saumja. Śiva se zobrazuje s následujícími znaky: je skromně oděn nebo je úplně nahý, má volně vlající dlouhé vlasy nebo svázané do uzlu navrchu hlavy, nebo má upletenou z vlasů korunu. Má tři oči symbolizující slunce, měsíc a oheň. Jeho třetí oko je zavřené. Kdyby ho otevřel, celé tvorstvo by zničil spalující žár.

Většinou je zobrazen s jednou tváří a se dvěma nebo čtyřma rukama. Ale existují také podoby až s osmnácti rukama. Z jeho atributů lze vyčíst, jestli se jedná o podobu severoindickou (s trojzubcem a kobrou) nebo jihoindickou (bojová sekyra a antilopa).

Śiva Dakšinámúrti nebo Mahájógí je jedno z nejznámějších vyobrazení Śivy. Sedí na vrcholu Himálají ponořen do meditace. Tam je jeho obydlí, svatá hora Kailás, která je ještě i dnes poutním místem tisíců poutníků. Śiva sedí na tygří kožešině nebo někdy na lotosovém trůně s jednoduchým suknem kolem beder, nebo zahalený do antilopí kůže. Ve vlasech nosí srpek měsíce, kolem jeho krku se vinou hadi. V rukou má trojzubec a buben. K jeho atributům ještě patří také džbán na vodu. Jeho tvář je otočena k jihu (dakšina), směrem, který přináší štěstí. Je největším ze všech jóginů a ponořen v Brahmanu. Je i velkým Učitelem, který odhaluje podstatu svatých textů bohům i světcům. Je také mistrem hudby. V této funkci je vyobrazen jako Vínádháramúrti s indickou loutnou (víná), přičemž stojí nebo sedí.

S právě jmenovanými znaky Śivy je spojen následující příběh, vyprávějící o konfliktu mezi Śivou a 10.000 ršii (askety). Tito ršiové záviděli nádhernému bohu, protože všechny jejich ženy vzplanuly láskou k němu. Vypustili na Śivu divokého tygra a antilopu, ale on je zabil holýma rukama a stáhnul jim kůži. Když potom poslali jedovaté hady, zkrotil je a pověsil si je na krk. Zachytil žhnoucí železo, které na něj ršiové hodili a ukoval si z něj zbraň. Když po něm hodili srpek měsíce, zastrčil si ho jako ozdobu do svých kadeří. Nakonec asketové vyslali ještě nebezpečného, černého zlovolného trpaslíka (Apasmára), který měl Śivu dorazit, ale Śiva zadupal trpaslíka do země a tancoval na jeho břiše. Poté se ršiové před Śivou sklonili a v úctě před ním s bázní poklekli.

Kosmický tanec, který provádí Śiva jako král tance (Natarádža), je symbolem věčného pohybu univerza. Skrze rovnoměrný rytmus tance se dává univerzum do pohybu a začíná se manifestovat ve všech svých tvarech. Bohové, démoni a jiné nadpřirozené bytosti se seskupují kolem Śivy a uchváceně přihlížejí. Někdy bubnování přeruší, aby nalezl nový, lepší rytmus. Tehdy universum zanikne, aby s dalším tancem znovu vzniklo. Plamenný kruh, který Śivu Natarádžu obklopuje, je energií v její nejčistší podobě, ale také spalujícím ohněm. Současně je symbolem svaté mantry Aum, základního zvuku tvorstva. Trpaslík pod nohama Śivy zobrazuje univerzum. Buben v Śivově ruce symbolizuje sjednocení mužského a ženského principu. Zvuk bubnu ukazuje, že zvuk je pramenem tvorstva a Bůh je pramenem zvuku (náda-Brahman). Oheň v Śivově dlani ukazuje na jeho moc zničit vesmír. Ruka natažená ve sloním gestu symbolizuje jeho sílu a zdvižená noha je symbolem osvobození.

Tančící Śiva vystupuje také v jiných pózách. Jako Laláta-tilaka má osm nebo šestnáct rukou, jednou nohou tančí na trpaslíkovi Apasmárovi, druhou nohu drží vysoce nataženou. Jako Tándava je vyobrazen s deseti rukama, tančí v extázi na místech zpopelnění doprovázen svou manželkou Déví a zástupem duchů.

Často lze v Śivových vlasech rozpoznat ženskou tvář. Je to bohyně řek Gangá.

Aby bylo zachráněno 60.000 synů krále Sagara spálených v pekle, byla bohyně Gangá pokorně požádána, aby protekla přes jejich popel. To ale vůbec nebylo jednoduché, protože Gangá musela proudit z nebe přes Zemi do podsvětí, a dopadala by přitom na Zemi příliš silným proudem. Aby tento proud zmírnil, roztáhnul si Śiva, sedící na hoře Kailás, své dlouhé vlasy. Tento zásah rozhněval Gangu natolik, že zuřivě řádila, ale Śiva ji držel v zajetí ve svých kadeřích tak dlouho, dokud se neuklidnila. Potom vytékala jako jemný proud z jeho hlavy do podsvětí, čímž zachránila těch 60.000 bytostí od záhuby a mohli přijít do nebe.

Jiná verze této legendy říká, že Země byla tak vyschlá, že hrozil velký hladomor. Ršiové z Himálají prosili bohyni řek, aby sestoupila na Zem, čím by se krajina opět stala plodnou. Jenže kdyby Gangá padla na Zem najednou, odplavila by celou vyschlou půdu pryč. Z toho důvodu ... apod.

Obě legendy nesou v sobě zřetelné geografické a rituální prvky. Gangá pramení na hoře Kailás, Śivově obydlí, a teče přes krajinu, kde období velkého sucha a také silných záplav nejsou ničím ojedinělým. Během svého vývoje od boha hor k manželovi, sestoupil Śiva z Himálají a usadil se ve městě Benáres (Váránasí), na Ganze. Každý poutník ví, jak je pro věčnou spásu prospěšné umřít právě v Benáresu, pokud možno na břehu Gangy, tam být zpopelněn a popel rozprášen nad Gangou.

Jako Gangádhara-múrti je Śiva zobrazen ve stoje se čtyřma rukama. Jedna ruka zvedá nahoru kadeře, ve kterých lze rozeznat sošku Gangy. Často je společně se svou chotí Párvatí. Ona stojí vedle Śivy, který má kolem ní rameno, a dívá se vzhůru na Gangu. To značí, že žárlí, a to jistě ne neprávem. Gangádhara-múrti je často zobrazován s falem, aby bylo ukázáno, že se ke kráse bohyně řek nestavěl lhostejně.

Śivův krk (kantha) je tmavomodrý (níla). Když bohové začali tlouct z mléčného oceánu máslo, aby získali nektar nesmrtelnosti, vystoupila nejdřív všechna zvířata z oceánu na Zemi a potom vyrazil nahoru nektar a s ním strašný jed kálakúta a hrozilo, že zamoří vesmír. Rychle se objevil Śiva, vysál veškerý jed a tak už nemohl způsobit žádné škody – tím se ale Śivovo hrdlo navždy zbarvilo na modro.

V aspektu ničitele je Śiva spatřován jako síla, která udržuje koloběh ničení a tvoření. Je velkým osvoboditelem, který ukončuje všechny tvary a tím uvolňuje energii pro nový růst. Je smrtí nosící v sobě život.

Jako Gadžásura-múrti Śiva tančí na hlavě sloního (gadža) démona (asura). Tento démon rušil rituály bráhmanů, kteří uctívali Śivův lingam. Śiva tak vystoupil z lingamu, usekl démonovi hlavu a jeho kůži si přehodil přes sebe jako roucho.

Jako Tripurántaka-múrti je Śiva hrdinou, který jako jediný mohl zničit (antaka) tři obrovská města (tripura) asurů. Žádný bůh je nemohl porazit; jenom Śivovi se to podařilo. Tuto formu Śivy lze poznat podle postoje lučištníka a atributů luku a šípu.

Existují různé příběhy o Śivovi, jenž zvítězil nad bohem smrti Jamou (nebo nad bohem času Kálou; smrt=čas). V těchto příbězích často jde o člověka, kterého si – pohroužený v hlubokém uctívání před lingamem Śivy – chtěla vzít smrt. Rozzloben vyrušením člověka při jeho meditaci vyskočil Śiva z lingamu a Jamu zahnal.

Jednou měl Śiva podarovat bezdětnému ršiovi syna, který měl ale umřít v šestnácti letech. V den jeho 16. narozenin, když právě Márkandéja vykonával svatý rituál na lingam, si pro něj přišel Jama. Nato Śiva zlostně vyskočil z lingamu, Jamu zahnal, a Márkandéju obdařil věčným životem. V zobrazení tohoto aspektu vidíme Śivu vyskakovat z lingamu se zdviženou nohou, jak kope Jamu do hrudi.

Asi nejznámější hrůzostrašnou podobou Śivy je Bhairava, „děsivý“, který má 64 podob. Poznáme ho podle jeho vlasů, které jsou kolem hlavy jako plameny a podle psa, který ho doprovází. Chodí nahý, pokrytý pouze popelem. Důvod této podoby je kromě jiného jasný i z následujícího příběhu.

Brahmá toužil po své dceři. Byl jí tak posedlý, že si vytvořil čtyři hlavy, aby mohl vidět každým směrem a pozorovat svoji dceru, ať byla kdekoli. Dcera však utekla do nebe. Proto si Brahmá utvořil pátou hlavu, aby jí i tam mohl sledovat. To rozhněvalo Śivu natolik, že se objevil jako Bhairava a Brahmovu pátou hlavu usekl. Jako trest za toto provinění byl Śiva odsouzen, aby s Brahmovou lebkou v ruce žebral procházejíc celým vesmírem, až se koupelí ve Váránasí od tohoto činu neočistí. Bloudící Śiva bývá zobrazen méně strašlivě pod jménem Kankála-múrti. Žebrající Śiva je jediným bohem, který nosí obuv – sandále.

Bhairavu uctívají především lidi nepatřící do žádné kasty nebo vyloučení z tradiční hinduistické společnosti, protože Bhairava je stejný.

Jedna velice stará legenda o historii Śivy vypráví, jak se jako Rudra oženil s Umou, dcerou Dakši. Tento svým zetěm opovrhoval, protože neměl žádný majetek, úplně nahý se jako šílenec proháněl po hřbitovech a k tchánovi neměl vůbec žádný respekt. Proto Śivu nepozval na velkou obětní slavnost. Krásná Umá byla hluboce zarmoucena a ani Śiva ji nedokázal utěšit, když řekl, že on jako nejvyšší bůh žádnou krvavou oběť nepotřebuje. Umá nedokázala rodinnou ostudu snést a zvolila si sebevraždu. Běsnící smutkem si Śiva vytrhl z hlavy jeden vlas a proměnil ho v obrovského démona, který Dakšovi sťal hlavu. Když neutěšitelná vdova po Dakšovi Śivu prosila, aby ten skutek vrátil zpět, s odporem souhlasil. Probudil Dakšu opět k životu, ale s tím rozdílem, že mu nasadil hlavu obětní kozy. Virabhadra je zobrazován jako strašná postava, ověšená lebkami, po zuby ozbrojená a dokonce se dvěma tesáky vyčnívajícími z koutků úst. Většinou je doprovázen Dakšou, kterého lze poznat podle kozí hlavy.

Umá se znovu zrodila jako Párvatí, dcera Himavata, který je považován za personifikaci Himálají. Párvatí se už od raného mládí cítila být přitahována Śivou. Aby získala asketu, stále ponořeného v hluboké meditaci, odešla do hor, kde sedm let meditovala. Párvatí je Śakti, ženská podoba Śivy. Je často zobrazována se Śivou, jak vedle něho stojí či sedí, resp. je Śivou objímána (Umá-Mahéśvara-múrti). Společně symbolizují dualistickou podstatu jediné Jednoty. Je mnoho zobrazení Śivy a Párvatí jako milostného či manželského páru s jejich dětmi Skandou a Ganéśou na hoře Kailása, v jejich bydlišti. Stejně početné jsou příběhy o velké něžnosti a milostné hře, která někdy trvala, k hněvu ostatních bohů, celé měsíce.

Lingam je snad nejčastější podobou, ve které je Śiva uctíván. Dochovalo se mnoho legend o původě této podoby. Některé říkají, že Śivův penis byl nejdříve useknut jím samotným nebo někým jiným. Pak narostl do neměřitelných proporcí na důkaz jeho nepředstavitelné moci. Podle jiné verze se mezi Višnuem a Brahmou rozhořel prudký spor, kdy šlo o otázku, kdo z nich dvou je nejvyšším bohem. Aby spor ukončil a dokázal svoji svrchovanost, vstoupil mezi ně Śiva jako plápolající světelný sloup. Oba bohové začali hledat začátek a konec toho sloupu, který měl podobu Śivova penisu. Ale začátek a konec nebylo možné najít. Plni respektu před tou velikostí poklekli; Višnu a Brahmá mu prokázali poctu, která mu jako nejvyššímu bohu, „bohu bez začátku a konce“, přináleží.

Ať to už bylo jakkoli, lingam je nejstarší formou, ve které byl Śiva uctíván. V každém Śivově chrámu existuje nejsvatější příbytek, často přístupný jenom kněžím a vybraným věřícím, kde je uložený a uctívaný Śivův lin gam. Někdy má tvar jednoduchého kamenného sloupu, někdy je napodobením skutečného lingamu a spočívá v jóni. Společně tvoří symbol spojení mužského a ženského, tvoření a zrodu života, pramen každého života.

Jako zaoblený kámen, nejdřív v jeho hrubé přírodní formě a později opracovaný, již v dávnověku znázorňoval beztvarost tvorstva. Jako mužský symbol plodnosti ztělesňuje všepronikající tvořivou sílu, kterou později opět nacházíme v postavě divokého boha vichrů Rudry. Takové přírodní síly bylo možné příznivě stimulovat jenom skrze oběť, v minulosti často krvavou. Po tomto období obětních ceremonií na počest bohů přírody vznikly přísné a rigidní formy rituálů, přes které bráhmani sloužili abstraktním bohům. Až potom, co vznikla tužba po osobním bohu, kterého lze uctívat bez zprostředkování bráhmany, objevuje se Śiva v lidské podobě. Lingam ale zůstal jeho nejdůležitějším symbolem, a jako u mnohým jiných božstev byl na znak úcty natřen červenou barvou, jako pokojná vzpomínka na dřívější krvavé oběti.

Nedělitelnou duální jednotu mužského a ženského, pasivního prostoru a aktivního času, ze které vzniká veškerý život, symbolizuje nejenom lingam a jóni, Śiva a Śakti, ale i androgynní Śiva Ardhanáríśvara, který je napůl mužem a napůl ženou.

Mahádéva, v překladu velký bůh, největší ze všech bohů, přičemž jsou všichni bohové Trojjednoty (Stvořitel-Udržovatel-Ničitel) považováni za tři aspekty Śivy. Tři tváře této postavy ztělesňují stvoření-udržování-zničení, dítě-mládenec-stařec nebo i minulost-přítomnost-budoucnost, příp. ráno-poledne-večer apod.

Sadáśiva, věčný Śiva, nazývaný také Paňčánana neboli s „pěti (paňča) tvářemi (ánana)“, je zobrazován s pěti tvářemi a často s deseti rukama. V této formě reprezentuje pět kosmických činů: tvoření, udržování, ničení, zatemnění a vysvobození. Vzácnou formou této podoby je Mahákála, velký čas, kterou lze poznat podle lva, na kterém božstvo stojí či sedí.

Bílý býk Nandi je zvířetem, na němž jezdí Śiva. Jako samostatné božstvo byl v minulosti býk považován za pána radosti, potěšení (Nandikéśvara) a byl představován jako člověk s býčí hlavou. Na potěšení, tj. hudbu a tanec, bylo pohlíženo jako na prasílu tvoření, aspekt, který byl přenesen také na Śivu. Později se o Nandikéśvarovi říkalo, že byl jako rši, tedy moudrý, který hlídal u dveří Śivy, aby tím nabyl božský status. Jako jezdecké zvíře Śivy ztělesňuje Nandi trvalou vnitřní sílu, kterou může získat ten, kdo přemůže tělesné touhy a vzněty. Jenom ten, kdo překonal žádostivost a dospěl k sebepoznání, může jako Śiva jezdit na zádech bílého býka.

Ganéśa

Asi nejoblíbenějším božstvem hinduistického panteonu je Ganéśa, bůh se sloní hlavou, uctívaný hinduisty, buddhisty i džinisty. Je synem Śivy a Párvatí. Vášniví stoupenci Ganéśi považují jeho a ne Śivu za pána jógy. Celý Ganéśův zjev, včetně zvířete, na kterém jezdí: myši, ho symbolicky spojuje s jógickými principy.

Ganéśa je typickým lidovým bohem, považovaným za boha moudrosti, nositele štěstí a odstraňovatele překážek. Na začátku cesty, rituálu nebo nějaké důležité činnosti se nejdřív vzývá a uctívá Ganéśa. Je svázán se siddhi a buddhi. Je ochráncem vědy, písem a vzdělání.

Je zobrazován ve formě boha s velkým břichem (symbolizujícím vesmír), minimálně čtyřma rukama, sedícím na lotosovém trůnu, jezdícím na myši, nebo tančícím. Jeho nejčastějšími atributy jsou laso, bodec a mísa s cukrovím. Jeho opaskem je had. Svým přátelským, velice světským vzhledem ztělesňuje paradox, že světské požitky nijak nestojí v cestě hlubokému duchovnímu pochopení. Je mnoho různých verzí o Ganéśově narození a o vzniku jeho sloní hlavy. Jedna oblíbená historka říká, jak byla Párvatí delší dobu sama, protože její choť Śiva byl v ústraní v meditaci. Rozhodla se, že si sama vytvoří syna a před svým každodenní koupelí ho vymodelovala ze špíny na svém těle. Ganéśa dostal za úkol hlídat její dveře. Když se pak Śiva vrátil domů, nechtěl ho Ganéśa vpustit a tak rozzuřený Śiva sťal tvrdohlavému strážci hlavu, netušíc, že je to jeho vlastní syn. Párvatí byla hluboce zarmoucena, ale Śiva ji utěšil slibem, že setnutou hlavu nahradí hlavou toho stvoření, které potká jako první. Tímto stvořením byl ovšem slon. Když mu srazil hlavu, ulomil mu kel, proto má Ganéśa jenom jeden kel, resp. druhý poloviční velikosti.

Ganéśa jako Ómkára-Ganapati ukazuje, že celá jeho podoba je odvozena ze zvuku Aum neboli Óm, jak tomu věří jeho jógoví stoupenci. Je známo asi 90 forem Ganéśi čili Ganapati. Ve vzácných případech ho lze vidět se dvěma rukama. Obvykle jsou ale čtyři, případně dokonce až deset. Většinou má jenom jednu hlavu, jsou ale také známy zobrazení se 4-5 hlavami.

Zvláštní formou vyobrazení je tančící Ganéśa, Nrtja-Ganapati. Co se ale důvěřivému pozorovateli může zdát neobratným divadlem, má přesto stejně hluboký smysl jako Śivův kosmický tanec. Houpavými pohyby své levé a pravé nohy nechává Ganéśa svět vznikat a potom zanikat. Śivův tanec se možná zdá být rozmanitějším a především elegantnějším, ale to je pouze vnější choreografie. Ganéśův tanec ztělesňuje tlukot srdce univerza, který sjednocuje všechny tvary, jakkoli hrubé nebo bizarní se na první pohled můžou zdát.

Skanda

Skanda, bůh války a následovník Agniho a Indry, dostává jako nejmladší syn Śivy a Párvatí úplně nové místo v panteonu. O jeho zrodu vyprávějí různé legendy. V některých se dostalo Śivovo vroucí sperma do Gangy, aby se tam ochladilo. Z oplodněné vody byl vyvrhnut překrásný chlapec. Šest plejád, které se tam koupali v podobě nymf, se přely o poctu, která bude smět dítě živit. Nato Skanda obdržel šest hlav, a tak mohl každou hlavu položit na prso jedné z nich. Těmto plejádám (kárttiká) vděčí Skanda za svoje druhé jméno Kárttikéja. Je popisován jako zářící nádherný kluk s neobvyklou silou, šesti hlavami a někdy s dvanácti rukama. Nosí kopí a někdy také šíp a luk, provaz, kolo, štít, pluh, meč a mušlový roh. Jeho jezdeckým zvířetem je páv. Skanda je oblíben především na jihu Indie, kde se častěji jmenuje Murugan.